BOBŘI
Co si ještě
pamatuje
Karel Tampier
v roce 2018?
bobr
No, má fotky,
staré záznamy
a doklady :o)
Obsah:
70 — 72: Nadšení
1972: Vystřízlivění
73 — 74: Druhý pokus
75 — 76: První uznání
1977: Druhé uznání
1978: První PORTA
1979: Druhá PORTA
1980: Krize a konec
1995: Exhumace
Kniha bobřích výstupů
YouTube
<<< Historie PORTY

ZASE NADŠENÍ, PRVNÍ UZNÁNÍ
Roman a Jarda práci v kapele brali vážněji, a tak stačilo pár dní — a našemu zbytku začalo hraní chybět. Potřebovali jsme ovšem sehnat kytaristu a hráče na basu. Folk klub měl na Malé scéně Domu kultury nástěnku, šoupli jsme tedy na ni inzerát, že děláme konkurz. Přihlásili se dva kytaristé a jeden kontrabasista. Pozvali jsme je k Jardovi do bytu a prožili scény neskutečné. Basista byl schopen hrát pouze v G-dur. Na tóniku (akord G) a dominantu (D) mu stačily prázdné struny, na subdominantu (C) vyzrál: na správné místo si zatloukl do hmatníku hřebík (!), ku kterému přiložil ukazovák levé ruky, přitlačil obě svrchní struny a radostně hrál C-G-C-G atd. Také uměl využít prázdnou spodní strunu E, takže jsme si s ním vesele zahráli Foggy Mountain Breakdown v G-dur a skopali ho se schodů. První kytarista sice nepoužíval žádné podivné pomůcky, ale uměl, tuším, asi jen pět akordů. Též jsme se s ním hbitě rozloučili. Druhý kytarista nám zahrál na nylonových strunách klasickou kytarovou skladbu. Líbila se mu, půjčil si noty od Pavla Steffala (ano, to je ten pán, který učil na kytaru a později se stal ředitelem ZUŠ a zpočátku hrál s Karlem Peterkou), opsal si to, naučil se noty, naučil se to zahrát — a taky to ZAHRÁL! Samouk. Angažovali jsme jej podmínečně: musí mít kovové struny a naučit se hrát s prstýnky. Překvapil, udělal to. Vladimír Šuster, zvaný Šugi. A co s basou? Jitka řekla, že se naučí na baskytaru. Udělala to, ani mě to už moc nepřekvapilo. Zmiňovaný konkurz se konal 7. listopadu 1974, tedy v den 57. výročí proslulé revoluce. My jsme to oslavili tím, že jsme se programově začali učit bluegrass. A ta drzost! Už 9. dubna, pouhé čtyři měsíce poté, jsme hráli druhou polovinu koncertu s Kastelány ve Velenicích.
Následovalo vystoupení v českobudějovickém Folk klubu, pak znovu Velenice, pak velký amfiteátr na budějovickém výstavišti. A na velkém amfiteátru i velký úspěch, ačkoliv lilo jako z konve. Jeden z diváků reagoval na naši úžasnou baskytaristku slovy: „To neni kluk?“ Nebyl to kluk, ale byla to moje mírně těhotná žena. V září, opět na výstavišti, basovala a zpívala s Bobry už naposled. Na scénu se vrátila až za čtyři roky, ale to už bylo s jinou kapelou a doma nám babička hlídala tři velmi živoučké zárodky budoucí kapely Countryƒuga.
Náhradu basisty jsme řešili způsobem zvláštním, leč účinným: počátkem července jsme na školení pro muzikanty ve svazáckém středisku v Rožmberku nabídli pozici banjisty Jardovi Krauzovi, členovi kapely Kioskáři. Ta měla název podle kiosku s občerstvením u řeky Malše pod Velešínem, kde pravidelně hrála vodákům a trampům. Hrála zemitým způsobem v rytmu m-ca, m-ca (basa a kytara) a banjo nad tím vynikalo jako z jiného světa. Jako z Ameriky. On ten Jarda hrál jako Earl Scruggs, což můžete slyšet i na pozdější rozhlasové nahrávce skladby Home, sweet home. A Roman Procházka se chopil osiřelé baskytary, banjo opustiv. Jeho tehdejší rozhodnutí považuji za obdivuhodné.
Přes prázdniny se noví Bobři dostali do formy. Už v září jsme vystoupili v budějovickém Folk klubu, v říjnu vyhráli Okřídlené kolo v Českých Velenicích a 15. prosince zahájili provoz ve Folk a country klubu v bývalé Besedě, později Klubu strojařů, následně Klubu mládeže SSM.
Tam se také odehrálo 10. dubna 1976 krajské kolo PORTY. Udělali jsme si památečnou fotku v parku před oním kuturním zařízením. Bylo před květnovými oslavami, sousední kasárna byla ozdobena rudě. Porotě jsme se zalíbili. Už jsme měli v repertoáru pozdější hity Strč prst skrz krk a Zelí je volné. A tady to hodnotím v zákulisí s Pepíkem Jaklem, šéfem velenických Kastelánů. Začali jsme se cítit dobře, srandičky nám šly. A měli jsme jet po dvou letech znovu na celostátní finále do Ústí nad Labem. Po hádce s porotou v roce 1974 jsem se rozhodl, že si z poroty udělám srandu. Tvrdili totiž, že bluegrass už české kapely ovládají (sic!) a že nejdůležitějším kritériem je tzv. „přínosnost“ (asi záleží na tom, co kapela přinese: dudy, saxofon, či snad úplatek?). Navlékli jsme si fraky a přednesli mou drobnou skladbičku PORTA 2000, dodekafonická vize pro lidský hlas a bluegrassový orchestr na motiv Táboráku plápolej (nahrávka je z recitálu na PORTĚ 78). Jak jsem slezl s jeviště, objal mě v zákulisí Kapitán Kid a pravil: „Pane inženýre, tam byly opravdu řady?!“ Udělal mi velkou radost, byl možná jediný, kdo v tom sále věděl něco o Schõnbergovi, dvanáctitónových kompozicích a tónových řadách. Dostali jsme čestné uznání. Tedy nedostali, jenom nám řekli, že ho máme. Mezi Kidem a mnou vznikl bližší vztah, který nás později přivedl ke spolupráci na několika projektech. Cesta vlakem z Ústí do Budějovic byla veselá, leč úmorná; bylo tenkrát nejteplejší a nejsušší léto (pokud se pamatuju).
Život šel dál, vystoupení na výstavě Země živitelka už byla běžná rutina. Občas jsme oprášili fraky a prováděli různé žertíky. Co jsem asi říkal, že kolegové tak podivně reagují? Na soutěži Okřídlené kolo jsme předvedli parodii na výchovný koncert a slavně zvítězili. Obdrželi jsme cenu za text písně Strč prst skrz krk a za dodekafonickou hudbu, čímž můj žert dostal správnou pointu. Ceny byly peněžité! Čtyři stovky za text, tři stovky za muziku. V době, kdy nástupní měsíční plat knihovnice činil 800 kaček, to bylo příjemné. Koupili jsme za to dvě foukací harmoniky Hohner.
1975 — 1976
Vladimír Šugi Šuster Šugi

BOBŘI 5:
 • Jitka Tampierová
 • Roman Procházka
 • Jaroslav Svoboda
 • Vladimír Šuster
 • Karel Tampier


BOBŘI 6:
 • Jaroslav Svoboda
 • aroslav Krauz
 • Vladimír Šuster
 • Roman Procházka
 • Karel Tampier

bobr