BOBŘI
Co si ještě
pamatuje
Karel Tampier
v roce 2018?
bobr
No, má fotky,
staré záznamy
a doklady :o)
Obsah:
70 — 72: Nadšení
1972: Vystřízlivění
73 — 74: Druhý pokus
75 — 76: První uznání
1977: Druhé uznání
1978: První PORTA
1979: Druhá PORTA
1980: Krize a konec
1995: Exhumace
Kniha bobřích výstupů
YouTube
<<< Historie PORTY

JEŠTĚ VĚTŠÍ NADŠENÍ, DRUHÉ UZNÁNÍ
2. dubna 1977: oslava pěti let Bobrů na Kleti, speciální host Michal Tučný. Dokonáno ve tři ráno následujícího dne. To vše týden po krajském kole PORTY, kde jsme skončili třetí. Byla to doba, kdy se dávala přednost folkovým kapelám. Vše bylo poplatné době; následovala soutěž středoškoláků, soutěž Okresní odborové rady Vítěznou cestou, Folk a country klub ve Velešíně (tam se to mohlo) a samostatný koncert pro Fond solidarity na Malé scéně domu kultury. Publikum tam bylo zvláštní, převládali pracovníci budějovické nemocnice, ve které jsem v té době pracoval. Byli zvědaví, co to pan inženýr v mimopracovní době vyvádí. Upozornil jsem kolegy muzikanty, že je nutno podat perfektní výkon. V šatně se náležitě rozezpívali a rozehráli, takže jsme předvedli úspěšnou show včetně fraků.
V červnu jsme vyrazili na Banjo Jamboree do dalekého Kopidlna. Použili jsme automobily, svérázný sólista Honza Bican nás doprovázel na motocyklu Pionýr (obsah 50 ccm, nejvyšší rychlost přes 45 km/hod, s kopce i víc!). Ke zvetšelému kulturnímu domu ve Smiřicích jsme šťastně dorazili všichni. Sjelo se tam 20 kapel, 20 banjistů; tady jsou skoro všichni. A tady jsme my, bez fraků. Bylo horko, tak jaképak s tím fraky! Po koncertu se děly věci: hospoda v Ledkově se proměnila v saloon, banjisté hráli všichni všude, popíjelo se v sadu. A pak se spalo. Honza Bican si ustlal pohodlně, oblečen do oděvu, který používal na svém milovaném přibližovadle. Pod hlavu si dal banjo ve futrálu. K ránu se strhla bouřka, Jarda Krauz, Roman, basová bedna a já jsme se dorůžova vyhajali v Trabantu. Byli jsme tenkrát šikovní a skladní.
Začátek července, Olomouc, celostátní finále PORTY. Přijeli jsme asi trochu pozdě, keramické visačky pro účinkující byly již rozkradeny. Zahráli jsme si na ulici za slušného zájmu kolemjdoucích a okolostojících. Vystoupení v házenkářské brance bylo úspěšné. Dostali jsme opět čestné uznání, tentokrát i vytištěné na papíře a vyplněné. V neděli dopoledne se konalo ve sportovní hale závěrečné galapředstavení, tzv. Dvorana PORTY. Po sobotním večeru se s námi už nikdo z pořadatelů nebavil, takže jsme se jenom zastavili v ulici vedle haly, že se jako rozloučíme s kamarády. Ovšem dopadlo to všechno jinak. Odchytil nás vytřeštěný kamarád Fred a vykřikoval radostí, že nás našel. Dělal totiž inspicienta, a my jsme měli jít na scénu! Chvíli nechápavý údiv, pak jsem poprvé na kapelu řval, neboť pánové (uražené hvězdy) chtěli odjet a vzkázat pořadatelům něco nelichotivého. Ano, měli tam páni oragnizátoři brutální nedostatky v logistice (tzv. bordel), ale šance zahrát na Dvoraně se už také nemusela nikdy opakovat. Umravnil jsem tedy pyšné hudebníky, vybalili jsme nástroje, napochodovali bez zkoušky do příslušné branky a zahráli náš největší hit Zelí je volné. Takhle svižně. Jarda Svoboda nikdy předtím a už nikdy potom nezahrál sólo v druhé půlce písně tak rychle a šíleně.
Začali jsme pravidelně jezdit do Sokolova na Dostavníky, kde jsme se na pokoncertních sejšnech družili většinou s kapelou Verumka. To je zkratka pro hospodskou objednávku VELKEJ RUM A KAFE!, již naši noví přátelé dosti často vykřikovali. Po donesení žádaných nápojů je pak rituálně konzumovali. Jejich zpěvačka Jarmila, řečená JAMAJKA, byla předmětem neutuchajícího zájmu mnoha muzikantů. Tatínek Ruda Koblic (na snímku vlevo) dělal, že to nevidí. Jamajčině kouzlu podléhal i Kapitán Kid. Velmi.
11. října jsme hráli v pražské Lucerně společně s Fešáky, Krajánky a skupinou V modrém stínu. Zahráli jsme pět největších hitů, úspěšně přidali dva přídavky, leč nějaké paní Blechové z Mladé fronty jsme se vůbec, ale vůbec nelíbili. Tehdy mi poprvé došlo, že konkurovat zavedeným kapelám je drzost, která musí být potrestána.
V listopadu přivedl Jarda Krauz na jednu ze zkoušek svého kamaráda Lojzu Postla. Připravoval ho delší dobu jako tajnou zbraň. Postavili spolu perfektní mandolinu a Lojza se na ni naučil virtuózně hrát. Zvládl i v Čechách tehdy neslýchaný styl: crosspicking. Poslechněte si jej ve skladbě Twin River Rag (nahrávka z roku 1980).
1977
Jarda Krauz Jarda Krauz

Hráli jsme stále lépe. Hlavní cena na PORTĚ nám unikla jenom o fous, po našem soutěžním vystoupení se z porotních kruhů nesly hlasy, že nám ji určitě dají. Nedali!

Posila Postl přinesl kromě perfektní mandoliny i lyrický pěvecký projev. Mohli jsme začít hrát i cajdáky.
bobr