BOBŘI
Co si ještě
pamatuje
Karel Tampier
v roce 2018?
bobr
No, má fotky,
staré záznamy
a doklady :o)
Obsah:
70 — 72: Nadšení
1972: Vystřízlivění
73 — 74: Druhý pokus
75 — 76: První uznání
1977: Druhé uznání
1978: První PORTA
1979: Druhá PORTA
1980: Krize a konec
1995: Exhumace
Kniha bobřích výstupů
YouTube
<<< Historie PORTY

DRUHÁ PORTA
Po zisku PORTY nastal o kapelu větší zájem, což bohužel znamenalo i nutnost hrát v podivných komponovaných programech. Fotka pochází ze soutěže pro učně Řemeslo má zlaté dno. To bylo v únoru, hned následoval program Večery uprostřed týdne na velkém sále Domu kultury a vzápětí veřejná nahrávka v rozhlase společně se známou dechovkou Budvarkou. Publikum tvořili odpočívající pracující z národního podniku Agrostroj Počátky. Vesměs běs, ale naším zřizovatelem byl Dům kultury ROH, takže vše pro odbory, hurá!
Také se k nám více hlásili činovníci štábu PORTY. Po dalším bobřím vítězství v krajském kole skončila jejich delegace v bytě Romana Procházky u rumu a obložených chlebíčků. Nevím, co nám ukazoval Michal Jupp Konečný; co kouřili Ivan Doležal a Jarda Studený, to si nepamatuji.
Kompenzovali jsme si ty oficiality vlastním recesistickým blbnutím. Druhé symposion VSVSPHS se konalo v malém hotýlku v Přední Výtoni. To je na pravém břehu lipenské přehrady; tehdy se tam dalo projet jen se souhlasem Pohraniční stráže a po přísných kontrolách. Vedoucím onoho objektu byl ovšem bývalý kuchař z restaurace na Kleti a přítel Michala Tučného, takže naše taškařice měly patřičné krytí (a patrně také patřičný dozor). Přesto jsem užasl, když přijela zcela bez problému maskovaná delegace z Mariánských Lázní a rozdávala prapodivné vizitky. Wendy měl i nalepené masarykovské vousy; tady se zdraví s Bohoušem Sýkorou, ten má vousy vlastní. Ujal jsem se řízení schůze, která měla vysokou úroveň. Došlo i na hudební produkci. Vše proběhlo bez následků, jediný Wendy měl problémy, když později napsal o VSVSPHS do nějakého západočeského tisku. Tamější orgánové neměli pro recesi pochopení.
Květen, tradiční akce. v pátek nejprve pouliční produkce za zadním vchodem do divadla (už je to nějakou dobu všechno zbořené), večer pak recitál, samozřejmě plný humoru. V sobotu závěr koncertu. Byli jsme za hvězdy.
Červenec, Olomouc. Čekáme u sportovní haly, radostně zdravíme kamarády (už jsme populární), vedeme zasvěcené hovory. Následně se nějakou dobu třeseme trémou v šatně. Na jevišti pak Lojza Postl zapěje dojemný song Svíčková pro Vás, diváci užasnou nad složitou instrumentálkou Dancing With Ma Baby a Jarda Svoboda je dorazí písní Zuby. Je skoro půlnoc, hurá na sejšn! Další den samostatný recitál v Parku kultury a oddechu, obvyklé srandičky. A v neděli Dvorana v natřískané hale. Dostali jsme druhou PORTU, odložil jsem ji na podium a Jarda naposledy postrašil olomoucké publikum zubařem.
Pražský Klub mladé tvorby (před normalizací Folk a country klub) měl ve Žďáru u Kamenice nad Lipou chalupu, kde počátkem srpna pořádal Jupp oslavy narozenin pod krycím názvem LAMPIONÁDA. Coby dvojnásobní držitelé PORTY jsme byli pozváni. Bylo tam veselo, družili jsme se s oslavencem, časem někteří účastníci byli roztomilí. Došlo i na tanec, lezení na štafle a nezbytné důležité diskuze.
Září: povinná účast na výstavě Země živitelka, koncert pro bulharskou mládež v rámci týdne družby a jako hosté na slovenském festivalu Oravské synkopyIstebném na Orave. Kulturák ve stylu socialistického realizmu hostil sbírku slovenských celebrit včetně Karola Duchoně, jenž tenkrát asi ještě netušil, že se propíjí ke smrtelné cirhóze. Pila se borovička v množství větším než malém.
V předvečer sokolovského Dostavníku se konal v aule marianskolázeňské školy koncert, kde jsem poprvé účinkoval ve dvou kapelách. Nová recesistická kapela tam měla úspěšnou premiéru po jediné (!) zkoušce. Nejmenovala se ovšem ještě Zřídlo, nýbrž Experimentální sekce vývojové skupiny Volného sdružení vzájemně se podporujících skladatelů, zkráceně ESVSVSVSPHS. Dostavník proběhl jako vždy úspěšně, Jarda opět zářil, i závěrečná Rosa na kolejích se obešla bez úrazu (ten dav lidí totiž vždycky stál na tenkých prknech, která zakrývala orchestřiště).
Následovala slavná přehlídka vítězů PORTY v pražské Lucerně, pak pořad se Studiem PF a Panenkami na naší domácí Malé scéně a já začínal mít neblahé pocity v zádech. Ještě velkolepý úspěch na dvou koncertech v Litvínově, i když kapela působí na fotkách poněkud zasmušile. Vyžíval jsem se v komickém dirigování, upozorňování, dávání nástupů a blbnutí. Nemohu se však s odstupem dlouhého času zbavit dojmu, že to kolegům vadilo. Když jsem nešaškoval, tvářili se přirozeně, šaškovali sami podle svého. I Lojza dokázal vyloudit jemný úsměv, Jarda Krauz skoro také. Ale úspěch jsme měli, všichni nám radostně tleskali.
1979
Karel Tampier Karel Tampier

Během toho roku jsem cítil, že hrajeme pořád hůř — a přitom nás všichni víc a víc chválí. Nevěděl jsem tehdy, že to je normální stav: většina lidí totiž poslouchá očima a řídí se tím, co si přečtou, co nějaká autorita pochválí, co jim vnutí média (nejlépe bulvární). Někdy tomu podléhají i jinak dobří muzikanti a slyší to, co CHTĚJÍ slyšet. Bohužel. Ušima poslouchá málokdo.
bobr