Poslední rok mé spolupráce s Bobry začal několika zdařilými koncerty v Budějovicích, Plzni a Písku. V zahradnictví na Hluboké jsme natočili čtvrtou písničku pro jihočeský televizní magazín. Kdysi se mi podařilo získat kopii videozáznamu, leč pásek byl poněkud vytahaný a zvuk tím pádem poněkud pošahaný. Dal jsem si s tím práci a jakžtakž jsem to zrekonstruoval. ZDE to máte. Fotografie nahoře pochází z prapodivného vystoupení v českokrumlovském hotelu Vyšehrad. 9. květen, kultura v cíli POCHODU VÍTĚZSTVÍ. Žádní diváci, ale mocné ozvučení. Přijela Lokálka z Hradce Králové a Studio PF. S Vaškem Součkem jsme předváděli chvíli humor, pak se snažili hosté a Bobři jim fandili. Předtím dechovka, potom folklór. Běs. 14. května jsme udělali na Malé scéně DK ROH program k desátému výročí založení kapely. Podařilo se nám bezděčně předvést veřejnosti, jak jsme rozklížení. Kromě Bobrů v normální sestavě totiž vystoupili KAMEŇÁCI (mezikapelní sestava ze sejšnů v Kamenném Újezdu), trio INOVACE (Lojzův pokus o New Acoustic Music), ŠUGI & MARTA (realizovaná touha po vážném umění), ALOIS POSTL (klasická kytara), komik JARDA SVOBODA (předvádí skeč "Smrt v konvi" - opilec spadne do prázdné konve od mléka a bídně zhyne) a samozřejmě také ZŘÍDLO. Dva dny poté jsme uspořádali oslavu v Klubu mládeže. Účastnili se zajímaví lidé. Minnesengři Anděl a Žalman si zahráli s Jardou Svobodou, bývalý zvukař Ivan Kvasnička si pokecal s Pavlem Kozákem Zdeněk Vágner si přivedl manželku. Jarda Svoboda vyhodnotil naši práci v rozhlase se šéfem hudební redakce Miroslavem Vaverkou, přišel i náš oblíbený mistr zvuku Ludva Fiala. Zvukař Mouša pobavil Janu Vejvarovou, Jim Drengubák rozveselil mou manželku Jitku. Jiří Borovka, pracovník Krajského kulturního střediska, flétnista, člen Bakalářů, (časem emigroval do Švédska) se bavil s konferenciérem a pracovníkem DK ROH Alešem Peštou, ale asi ho nudil, šéfová Malé scény DK ROH s. Studená si vesele povídala se šéfem Klubu mládeže Standou Temlem. I jeho spolupracovník Vráťa se bavil; ještě hoši nevěděli, co je čeká. Oba se totiž zanedlouho museli uchýlit na čas do chládku. Standa už asi něco tušil. Odstředivé tendence v mužstvu jsem začal řešit. Chtěl jsem kapelu dotáhnout k profesionální kariéře, což ovšem vyžadovalo personální změny. Rozhodl jsem se použít již jednou osvědčený postup: ukončit činnost a skupinu po nějakém krátkém čase znovu založit. Po dlouhých úvahách jsem se rozhodl, že bych v budoucnu rád spolupracoval s Jardou Svobodou (byl hlavní tváří Bobrů) a s Lojzou Postlem (jediný z muzikantů se stále lepšil). Zeptal jsem se každého z nich mezi čtyřma očima, oba s další spoluprací souhlasili. V té době jsem měl doma tři malé dcery, nejmladší byl rok a půl, takže jsem se snažil být vždycky co nejrychleji doma. Zbytek kapely chodil po zkoušce zpravidla ještě do hospody. Uplynulo pár dní, měli jsme zkoušku. Když jsem vyhlásil přestávku, nestačil jsem se divit. Kolegové mne vyzvali, abych jim vysvětlil své počínání. Zasvěcenci můj plán prozradili a všichni se pak domluvili, že změnám zabrání. Nevěřili, že mám domluvené natáčení desky (i když měsíc předtím už vyšel singl), nechtěli pokračovat v humorném repertoáru (i když právě na něm jsme si udělali jméno), žádali více „kšeftů“ za honoráře lidových hudebníků na candrbálech v rámci kraje. Dozvěděl jsem se, že si na nich dělám kariéru. Ano, pravil jsem, ale vy si zároveň děláte kariéru na mně! Podle jejich představ jsem měl z kapely, která získala dvakrát nejvyšší ocenění v celostátní soutěži nejen za výborné muzikantské výkony, ale i za humorný projev, udělat hospodskou country skupinu. Jaké bylo jejich překvapení, když jsem jim popřál hodně štěstí a ukončil své účinkování v Bobrech. Bohužel. Na sokolovském Dostavníku jsem, ač smutný, ještě předstíral veselou náladu Ostatně Jarda před Rudou Koblicem také. Kolegové si ještě zajamovali a před inspicientem Fredem Krčmářem předstírali pohodu. Ale přišly ještě horší momenty. Krajské kolo Porty v Budějovicich jsme vyhráli, další dvě kapely (Ptáci a Panenky) postupovaly do finále podle stanov z druhého a třetího místa. Létající pražské porotě se ale líbilo i čtvrté Zřídlo, které jsme pod vedením mé ženy Jitky provozovali jako vedlejší recesistickou záležitost — a tak bylo pozváno navíc také. Dojeli jsme na celostátní finále do Sokolova. I když bylo zorganizováno nakvap po nečekaném selhání olomouckých pořadatelů, diváků přivandrovala obvyklá mračna. Bobři hráli už beze mě, já jsem bušil do piána u Zřídla. Jarda zazpíval mou orientální satirickou kompozici Šejk. V sobotu večer bylo ještě všechno celkem v pohodě. Závěrečný jam session burácel, Panenky se usmívaly, manželka Jitka se po sáhodlouhé mateřské dovolené radostně veselila. Do toho přišel rozjuchaný Milda Langer, v patách za ním porota. A začala vyhlašovat výsledky. S úsměvem přihlížel Mirek Černý, který mi nedávno slíbil ono vydání elpíčka u Supraphonu. Pak došli k vyhlášení hlavních cen: jednu z nich dostalo Zřídlo!!! Bobři a Panenky nic, Ptáci tzv. Zelenou portu, což bylo ocenění pro nadějné začínající kapely (!). Myslím, že si z nich porota udělala srandu: zkušení bratři Malhočtí s ex-Minnesengrem Ivanem Zichou své vystoupení totiž provedli v poněkud nestřízlivém stavu a bylo to znát. Bobři předvedli trochu nejistý, matnější výkon. Zřídlo hrálo v prvním soutěžním večeru ve čtvrtek, Panenky a Ptáci dorazili do Sokolova až v pátek, takže zřídelní vystoupení neviděli. Od krajského kola v Budějovicích ovšem uplynulo čtvrt roku, takže repertoár Zřídla poněkud zhoustl a interpretace byla dokonalejší. Porota to radostně zaznamenala, ale naši jihočeští rivalové to nemohli vědět. Po vyhlášení výsledků jim okamžitě bylo jasné, že v rozdělení cen má prsty moje mafie. Přestali se mnou mluvit a po Českých Budějovicích jsem řadu měsíců chodil kanálama. Z Bobrů, Panenek i Ptáků se na dlouhou dobu stali mí nepřátelé.