Začalo to 9. září roku 2000 na hradě Bezdězu, kde se likvidovala výstava fotografií Richarda Homoly.
Svěšování obrázků se ujala parta jeho kamarádů, a aby jim bylo veselo, pozvali si k tomu zpěvačku Věru Kláskovou.
Ta pozvala mne. V sále hradního purkrabství usedla na nepohodlnou stolici a zpívala nepřetržitě několik
hodin písně různých žánrů, všechno zpaměti, bez přestávek a s neskutečnou dramaturgickou invencí, česky, slovensky,
anglicky, rusky. Líbilo se mi to moc, ovšem až na několik irských songů; ty se mi líbily víc než moc, ty mě doslova odrovnaly.
Ježily se mi chlupy vzadu na krku.Více méně na můj popud Věra začala vážně uvažovat o sólové kariéře. Utvrzoval jsem ji v názoru, že další muzikanti by jí to jenom kazili. Shodli jsme se, že v jejím repertoáru by měly být tradicionály z Britských ostrovů, hlavně irské. Nastalo shánění zpěvníků, brouzdání po internetu a pilné cvičení na kytaru, kterou Věra do té doby používala jen příležitostně. Zkoušela, vybírala, zpívala; irské balady vycházely nejlépe. Začala koncertovat a nahrávat cédéčka.
Známost s tímto pánem se nám velice hodila v dalším roce, kdy jsem pojal šílený plán uspořádat v Českých Budějovicích
festival irské kultury
Shamrock. Pozvali jsme na něj i irského dudáka
Martina Nolana.
Přivezl si s sebou buzukistu Johna Ryana a houslistu Kevina O´Connora.
Ve finále koncertu si Věra s nimi střihla starou O´Carolanovu skladbu Sheebeg and Sheemor;
v pozadí přizvukuje na harmoniku
Eoghan O´Reilly, Ir ze Šumperka.