5. PŮJČIT SI AUTO?

---

Inu, proč ne! Pokud do ciziny přiletíte a chcete dělat pohodlně delší výlety, je to dobré řešení. Vyzkoušeli jsme to zatím dvakrát. Nebrali jsme si vůz hned na letišti, ale až po několika dnech aklimatizace. V americkém Nashvillu jsme museli jít asi hodinu pěšky k nejbližší půjčovně.

Přišli jsme tam o deset minut dříve, než jsme se přes internet objednali. Omluvili se nám, že vůz není ještě připraven, že by nám ale mohli dát okamžitě jiný typ. Počkali jsme oněch deset minut a oni nám žádané auto přesně v určenou dobu přistavili.

Pokud v USA chcete ruční řazení, musíte si hodně připlatit. Většina aut má totiž automat.

V Irsku je všechno obráceně. Nejprve vystojíte frontu spolu s americkými a německými turisty,

pak musíte rázně odmítnout nabídku úplně jiného typu auta.

Objednali jsme malé auto, byli jsme jenom dva. Vnucovali nám obrovitou potvoru s tím, že ušetříme, protože to jezdí na naftu. Nedali jsme se. Nafta v té době stála skoro stejně jako benzin, nabízený auťák žral hodně a na irských úzkých silničkách by se s ním těžko jezdilo.
Auta s pravostranným řízením mají řadící páku vlevo. To by ještě nebylo to nejhorší, ale tou šaltpákou se kvedlá stejně jako u nás, nikoliv zrcadlově obráceně! Raději tedy automat.

Protože jsme v Evropě a ne v USA, platí se tu naopak příplatek za automat. Nakonec jsme dostali, co jsme chtěli. Ještě nás ukecali k poměrně vysokému pojištění; velice se nám to vyplatilo!
Auto z půjčovny se snadno pozná, protože má na sobě hrdě vylepenou firmu.

To ovšem irským loupežníkům usnadňuje orientaci; patrně považují každého řidiče půjčeného auta za bohatého Němce, kterému něco ukradnout je čest.
Byl předposlední den našeho pobytu v Irsku, 3. října 2012. K večeru jsme měli vracet auto. Ráno jsme vyrazili na sever od Dublinu, chtěli jsme vidět tři světoznámé památky: Monasterboice, Mellifont Abbey a Newgrange. Turistů minimum, je po sezóně. V Mellifontu jsme nechali stát auto na parkovišti a začali pobíhat po poměrně rozsáhlém areálu, žasnout a fotit. Netušili jsme, že nás desperáti sledují už od Monasterboice. Ano, to černé auto v pozadí jim patřilo! Objevil jsem to až při prohlížení fotek na obrazovce počítače.

Po návratu na parkoviště nás čekal hrůzný pohled:

Bohužel, já blbec, jsem nechal na zadním sedadle batoh. Pas, In-karta, jízdenka z pražského letiště do České Lípy a dvoje brýle pryč! A už žádný Newgrange, žádný další výlet, ale Garda Síochána (tedy Mírová garda neboli irská policie). Policejní technik nám vyluxoval střepy z auta, zalepil okno a pravil, že alespoň budeme mít doma v Německu o čem vyprávět. „Nejsme Němci, neboť jsme Češi!“ pravili jsme. Technik začal být mnohem srdečnější, což nám bylo celkem málo platné...

Sdělili nám, že mají v rajónu rodinný gang, který vykrádá auta turistům. Během výslechu jsme si vzpomněli, že se kolem nás na parkovišti u kláštera v Monasterboice podezřele motal jakýsi chlápek, který přivezl zásoby ke stánku s občerstvením, očumoval a pořád telefonoval. A na hřbitově se náhle objevila skupina dorostenců (v době školního vyučování), kteří se jenom vesele bavili, nekouřili, nepili, jenom nás zvědavě pozorovali. A teď, milý čtenáři, přichází pointa! O rok později jsme se zastavili znovu v Monasterboice, abychom tu krásnou pamětihodnost ukázali synovi a synovci, kteří s námi v roce 2012 nebyli. Na parkovišti pořád stejný stánek a u něj stejný chlápek očumoval auta z půjčoven (naše české ho nezajímalo) a pořád telefonoval. Myslím, že tam ta parta funguje stále. Myslím, že už vím, co veselé úsměvy policistů ve skutečnosti znamenaly.
Poučení:

---