9. JACÍ JSOU IROVÉ?

---

Často jsme měli pocit, že jsme v Čechách. Fyzicky jsou nám podobní, chovají se podobně. Někteří jsou silnější,

někteří hubenější,

někteří těžce pracují,

a jiní si sedí v hospodě na saku, aby jim ho nikdo neštípnul.


Sem tam vypadají jako bytosti z irských pohádek...

Mladí i staří mají rádi, když se něco děje.

Tady právě na festivalu Rose of Tralee nadšeně poslouchají policejní orchestr

The Band of An Garda Síochána, složený z muzikantů-policistů z celého Irska. Vede jej inspektor Pat Kenny,

který jejich show i moderuje. Při představování sólistů u každého uváděl hodnost a příslušnost k policejním útvarům v různých městech. Takže to patrně nejsou profesionální hudebníci, přestože podávají naproto profesionální výkon! Hrají swingový a populární repertoár, mají několik špičkových zpěváků.

Irská společnost si váží uměleckých výkonů všeho druhu. Skoro v každém městě narazíte na sochy místních rodáků-spisovatelů,

písničkářů,

ba i rockových kytaristů.

Každý našinec, který se zajímá o Smaragdový ostrov, obdivuje irské taneční umění. Většina lidí zná profesionální soubory Lord Of The Dance, Riverdance nebo Dance Of Desire, které vystupují občas i u nás. Jejich kumšt se ovšem opírá o obrovské amatérské zázemí a propracovaný dlouholetý systém soutěží a školení.
V době našeho pobytu v Dublinu v roce 2012 se dala navštívit instituce Jig the Story of Irish Dance, jakési muzeum a předváděcí sálek v centru Powerscourt Townhouse. Viděli jsme tam různé druhy irských tanců, dokonce i tanec s košťaty:

Při psaní tohoto spisku jsem zjistil, že jejich web je už šest měsíců nedostupný. Škoda, asi to tam kulturní instituce také nemají lehké.
Na festivalu v Clifdenu jsme zažili živého básníka. Nejprve však konferenciér uvedl chlapíka,

jenž proslovil referát.

Pak se konečně dostal ke slovu básník. Vždy přednesl nějaké své dílo irsky

a další pán přečetl překlad do angličtiny:

A toto vše od rudého kecpultu a nekonečně dlouho. Publikum trpělivě naslouchalo; reagovalo však většinou až při anglickém překladu...
V hlavním městě mají irští obrozenci kulturní středisko Áras Chrónáin Ionad Cultúrtha, kam jsme byli podvakráte pozváni na hudební sešlost.

Kevin O´Connor, John Ryan a Martin Nolan jsou naši kamarádi od roku 2007, kdy se zúčastnili festivalu Shamrock v Českých Budějovicích.

Podávají špičkové profesionální výkony, přestože hudbou se živí jenom dudák Martin; Kevin je kuchař, John úředník. I v Irsku se jenom muzikou nikdo snadno neuživí. Sešlost se koná zcela mimo pracovní dobu: v sobotu od deseti večer! Kromě hraní a zpěvu se také povídá a všeumělec Muiris Ó Conchubhair hraje na píšťalu,

vypráví příběhy

nebo kreslí mou manželku...

Irové jsou příjemní, rádi si popovídají. Kostelnice v Monaghanu,

knihkupec v Clifdenu

i poštovní úředník v Dublinu

se tvářili přívětivě, zvláště poté, co jsme jim řekli, že jsme Češi. Ten pošťák nás vyděsil výší poplatku za balík knih do Čech,
ale zároveň velmi potěšil tím, že si broukal píseň Foggy Dew, kterou má Věra v repertoáru. Píseň je totiž z roku 1916, kdy bylo násilím potlačeno Velikonoční povstání, jehož velitelství bylo právě na této dublinské poště!
A jednou jsme přišli v Dublinu do hospody nejnižší kategorie, kde v koutě u stolu seděl chlapík drsného vzhledu u rozpité flašky bílého vína.

Okamžitě nám ochotně uvolnil místo, abychom mohli sedět pohodlně a po chvíli se zeptal: „Proč je ten chlapec smutný?“ Věra žertem odpověděla: „Trápí se, že nemůže být ve škole!“ Ten člověk pak mocným hlasem pronesl památnou větu: „V Irsku nesmí být nikdo smutný!“

---