12. SMÍ SE DO LESA?
Se zákazem vstupu do lesa jsme se nesetkali. Na žádný pořádný jsme totiž nenarazili. Pokud se rozhlédnete po kraji,
vidíte většinou samé pastviny, křovíčka a sem tam osamělý strom,
který se zoufale brání západním větrům od moře. Také tu lze občas spatřit díky teplému Golfskému proudu palmy.
Kdejaká zeď je obrostlá popínavými dřevinami,
ale velký souvislý les jako u nás? Ne, ne!
V Británii a hlavně v Irsku se vehementně kácelo pro potřeby průmyslu, hornictví, na stavbu lodí a
také kvůli zvětšování plochy pastvin pro skot a ovce, tedy na produkci masa, mléka a vlny. Tak se stalo,
že plocha lesů klesla až na 2,5 % celkové rozlohy ostrova, jak uvádí
www.zemepis.com.
Pro srovnání: Česko 34 %, Švédsko 76 %!
A tak jsme při našich třech pobytech v Irsku viděli kus lesa jen v údolí Glendalough,
kde jsme se také prošli malým březovým hájkem,
a dokonce narazili na divokého kozla:
Zbytky lesního porostu jsou v parku u Kylemore Abbey v Connemaře,
kde jsou k vidění i staré obrovské borovice,
stromy přímo pohádkové.
Na konci jediného irského fjordu
Killary Harbour, tam, kde do něj vtéká řeka
Erriff,
roste malý borový les
a vedle na palouku malá skupinka stromů-krasavců.
A to je z našich zkušeností s irskými lesy asi vše. Lesy si vykáceli, neměli čím topit, tak se vrhli na rašelinu.
Rašeliniště a vřesoviště se rozšířila v chladnu a vlhku, které tu panuje, právě po vykácení lesů.
Vlhkomilné rostliny pokrývají 35 % území, takže rašelinu najdete i těsně pod vrcholkem hory Diamond Hill.
Irové jí těží, kde se dá. Kopiček sušících se rašelinových cihel jsme viděli víc než lesů.
Dokonce jsme rašelinou topili v krbu. Vyvolávalo to ve mně vzpomínky na dětsví;
můj dědeček totiž vlastnil kus rašeliniště u jihočeských Borkovic, kde speciálním rýčem vykrajoval
každý rok úhledné cihly z kýžené suroviny, sušil, svážel a v kůlně skladoval.
Já jsem je pak sekal na menší kousky, házel do košíku a nosil do chalupy, kde se s nimi nemilosrdně topilo.
Vonělo to krásně (v Irsku jsem si tu vůni připomněl) — jenže! — to se psala maximálně šedesátá léta
dvacátého století, dnes se rašelinou už hezkých pár let topit nesmí! Irové se ovšem hrdě brání, viz článek
zde.
Jejich ochránci přírody jsou z toho na mrtvici. Právě pod horou Diamond Hill je v návštěvnickém centru expozice,
ve které jsme viděli toto:
Ten skřítek se ptá: „Kam se poděla všechna má rašeliniště?“
Abych nekončil kapitolu úplně beznadějně: Irové začali zalesňovat. Viděli jsme takový novoles jenom jeden,
ale:
I KDYŽ NEPRŠÍ, ASPOŇ AŤ KAPE!