16. CHTĚJÍ TURISTY?

---

Jejda! A jak moc! Pro získání a omráčení turistů dělají neuvěřitelné věci! Třeba taková pevnost Grianan of Aileach v hrabství Donegal:
Prý na ní sídlil nějaký keltský král; ovšem v roce 1101 ji údajně zbořil Muirchertach Ua Briain, král Munsteru. Nic však nebylo ztraceno; jak vidíte, pevnost zase stojí:
Proč stojí? Protože ji znovu postavili v 19. století na původních základech a slavnostně otevřeli 1. července 1878.
V Kerry můžete navštívit podobnou, jmenuje se Cahergal:
Taky moc pěkně zachovalá, rekonstruovali ji totiž v roce 1990!
Irové mají obrovský talent prodat turistovi cokoliv. Za největší úspěch v tomto směru považuji Aranské ostrovy.
Cizokrajné turisty lákají v podstatě na to, že tam není nic. Pohledy ze zpustlé věže uprostřed největšího ostrova jsou všemi směry podobné:
Ukazatele ukazují k pamětihodnostem,
které jsou pranepatrné.
Některá zátiší nesvědčí o veliké péči o krajinu,
řada budov je opuštěna a podléhá zvolna zkáze.
Po připlutí na ostrov ovšem naleznete základní infrastrukturu k oškubání cizince. Hlavně banku (asi nejmenší na světě)
a vyhlídkové mikrobusy,
jejichž pomocí si můžete ty pustiny prohlédnout velkým fofrem. V prospektech a reklamách se dočtete, že Aranské ostrovy jsou proslulé svými vlněnými svetry. Pokud očekáváte, že uvidíte pilně pletoucí irské stařenky a koupíte si od nich stylový kus oděvu, budete zklamáni. Hned vedle přístavu je totiž dvoupodlažní obchoďák:
Pravda je, že výběr tam mají obrovský, svetříky pěkné! Další nejprodávanější irskou lokalitou jsou Mohérské útesy. Po zaparkování na obrovitém parkovišti projdete okolo řady zemljankových obchodů
a dále se už jenom derete davy turistů. Naštěstí je tam trochu víc místa než na Karlově mostě v Praze...
Mnohé propagační materiály hovoří o Mohérských útesech jako o nejvyšších v Irsku. Toť lež, třikrát vyšší je Slieve League v hrabství Donegal (601 metrů!)
Tento útes je ovšem trochu méně propagován. V Severním Irsku, v hrabství Tyrone, jsme narazili na hrad Mountjoy.
Volně přístupná zříceninka uprostřed vesnice, kamenné zdivo, ale probůh, co je toto?
Kdo jim dovolil do staré zříceniny přidat zbrusu novou cihlovou budovu? Žasli jsme.
Ano, přístup britských památkářů a ochránců životního prostředí je asi trochu jiný, než bývá u nás. Další pastí na turisty je obec Roundstone v Connemaře. Reklamy ji popisují jako nejmalebnější vesnici Irska! Samozřejmě se ničím mimořádným neliší od ostatních, ačkoliv přeci jenom je tam jedna specialita:
Působí tam údajně světově proslulý výrobce bodhránů, tradičních irských bubnů. Jmenuje se Malachy Kearns. Uprostřed zbytků kláštera stojí přízemní objekt, jehož architektura mi připomněla JZD Slušovice v dobách jeho největší slávy.
Uvnitř je obchod s bodhrány, ve kterém jsme neviděli jediný použitelný nástroj pro hudební produkci; všechno to byly předražené levné hračky, které Mistr seká jako Baťa cvičky. Hlavně ho nikdo při tom nesmí fotit.
Jeden bubínek si (alespoň podle Mistrova webu) u něj objednala americká ambasáda jako dar pro manžele Obamovy při jejich návštěvě Irska v roce 2011. Úžasně nevkusný kousek! Koncem září 2012, při našem pobytu v Clifdenu, jsme mezi propagačními letáky našli reklamu na chovatelskou stanici ovčáckých psů. Prý se tam dají vidět i ukázky výcviku. Dojeli jsme tam. Reklama u silnice,
chalupa s lehce nevrlou hospodyní, jinak nikde nic. Prý hospodář někam odjel, už je mimo sezónu, žádné ukázky se nekonají. Nebyli jsme předem ohlášený autobusový zájezd. O nutnosti předběžné objednávky samozřejmě v nabídkovém letáku nic nebylo. Alespoň nám ta dáma dovolila okouknout pejsky.
V propagačních materiálech o Irsku se vždycky dočtete, že večer se v hospodách scházejí místní hudebníci k improvizovaným setkáním, která mají „neopakovatelnou atmosféru“. Improvizovaná setkání jsme zažili pouze v kulturním centru v Dublinu, což jsem popsal v kapitole o Irech. Ve všech ostatních případech byla hudební vystoupení předem anoncována (byť jenom na ručně psaném plakátku vedle dveří na toalety) většinou s udáním přesného času začátku.
Muzikanti mají často zvukovou aparaturu a hrají z not.
Reklama sice hovoří o traditional music session,
ale uvnitř v určenou hodinu sedí sehraní muzikanti pod mikrofonem (viz šipka).
Věra a Ondra jim z toho v Clifdenu udělali netradiční hudební sešlost:
Přítomní američtí, kanadští a australští turisté jen zírali. Když Věra zapěla jednu moravskou,
tak ta dáma v bílém se zeptala, zda to bylo irsky... Západní část hrabství Galway, Connemara, asi žije v podstatě jenom z turistiky. Centrem je právě město Clifden.
Proto jsou největší pasti na turisty nalíčeny právě tam. V prospektech najdete například hrad. Ve skutečnosti je to zřícenina zámku dostavěného v roce 1818 a zdá se, že je z betonu. Vyfocena z méně lichotivého úhlu vypadá takto:
Hned na vedlejším palouku jsou menhiry.
Jenom pozorný šťoural si ovšem všimne malé cedulky, na které je napsáno, že většinu šutrů vztyčil nynější majitel pozemku, kromě jednoho, který je pravý!
Který to je, to se ovšem nedozvíte... Pojedete-li z Clifdenu kousek po silnici na Galway, narazíte na tuto odbočku:
Vede do Connemara Heritage and History Centre. A to už je podvod na turisty jako vyšitý. Rodinu farmáře Martina Walshe nedokázal uživit chov hovězího, ovcí a connemarských poníků. Tak se koncem osmdesátých let minulého století poradili s osmi různými agenturami, provedli studii proveditelnosti, vytvořili harmonogram, konzultovali projekt se svým bankovním manažerem, požádali o grant a postupně ve dvou etapách vybudovali několik prehistorických pamětihodností, domeček starého O´Hary, obchod s upomínkovými předměty, restauraci, ubytovací zařízení a vrcholné číslo: archeologické naleziště! Všechno to o sobě otevřeně prozrazují na webu. Autobusy přivážejí bohaté německé a americké turisty, ti se obdivují dvacet let starým „prehistorickým“ památkám, kupují dárky, konzumují předražené jídlo a nápoje a jsou po pozemcích přesouváni kuriózními vozidly,
která mají na zádi nápis:
Věra jej přeložila jako ZÁVAN MINULOSTI, já slovo BLAST překládám v tomo případě spíše jako náraz, výbuch. V americkém slangu to znamená lomcovák. A slovo PAST? To bych vůbec nepřekládal... Na téže silnici ještě o pár mil dále leží místo, které se jmenuje Recess. To česky znamená něco jako kout, ale ani tady bych to slovo skoro nepřekládal, žijí zde totiž znamenití recesisti! Na jedné straně silnice je řada obchodů,
ku kterým zve ručička na ceduli. Povšimněte si, jak si záludní Irové nechávají zadní vrátka: nikoli nejlepší obchod, ale jeden z nejlepších; z kolika nejlepších asi? A jak může být více obchodů nejlepších?
Na druhé straně je velké parkoviště. Hnědá cedule zve ke „starobylé památce pozdního dvacátého století“.
Tou je betonová socha Connemarského obra.
Legenda praví, že když se dotkneme obrovy ruky, vstoupí do nás odvěká moudrost jeho kmene. Na ceduli pod obrem je nápis:
Toto je Connemara (Conn, syn moře), zbudováno r. 1999 Joyceovým obchodem s uměleckými předměty bez zřejmého důvodu A na onom obelisku za obrem je ještě lepší nápis:
Na tomto místě se v roce 1897 nic nestalo. Autobus zastaví, turisté vyběhnou, ošmatají obrovu betonovou ruku, nečtou, nezmoudří a rychle jdou nakoupit upomínkové předměty k Joyceům. A starej Joyce si mne ruce gestem židovského obchodníka a řve smíchy. Tak to vidím já... :o) Irsko je nádherná země, lidé jsou nám velmi podobní. Jsou muzikální, mají smysl pro srandu (a rádi si ji dělají zejména z Němců) a rádi se napijí. Občas slíbí a neudělají, stejně jako my. Občas cizince oškubou, stejně jako my. Občas dokonce i okradou, stejně jako my. Jací asi byli Kelti? V několika pramenech jsem četl, že prohráli s ostatními národy proto, že se nedokázali sjednotit do větších celků a vedli spory mezi jednotlivými kmeny, rodinami, či jak to nazveme. Proto různí Normané, Anglové a jim podobní si podmanili keltské Iry, proto možná si Slované a Germáni podmanili Kelty u nás.
Na závěr si dovolím dát spanilé čtenářce či namakanému čtenáři, kteří touží navštívit Irsko, radu:

---