Roman Procházka a Jarda Svoboda práci v kapele brali vážněji, a tak stačilo pár dní — a našemu zbytku začalo hraní chybět.
Potřebovali jsme ovšem sehnat kytaristu a hráče na basu. Folk klub měl na Malé scéně Domu kultury nástěnku, šoupli jsme na ni tedy inzerát, že děláme konkurz.
Přihlásili se dva kytaristé a jeden kontrabasista. Pozvali jsme je k Jardovi do bytu a prožili scény neskutečné. Basista byl schopen hrát pouze v G-dur.
Na tóniku (akord G) a dominantu (D) mu stačily prázdné struny, na subdominantu (C) vyzrál: na správné místo si zatloukl do hmatníku hřebík (!),
ku kterému přiložil ukazovák levé ruky, přitlačil obě svrchní struny a radostně hrál C-G-C-G atd. Také uměl využít prázdnou spodní strunu E,
takže jsme si s ním vesele zahráli Foggy Mountain Breakdown v G-dur a skopali ho se schodů. První kytarista sice nepoužíval žádné podivné pomůcky,
ale uměl, tuším, asi jen pět akordů. Též jsme se hbitě rozloučili. Druhý nám zahrál na nylonových strunách už nevím jakou skladbu z vážnohudebního
kytarového repertoáru. Líbila se mu, půjčil si noty od Pavla Steffala (ano, to je ten pán, který učil na kytaru a později se stal
ředitelem ZUŠ a zpočátku hrával s Karlem Peterkou), opsal si to, naučil se noty (!), naučil se to zahrát (!!) — a taky to ZAHRÁL!!!
Samouk. Angažovali jsme jej podmínečně: musí mít kovové struny a naučit se hrát s prstýnky. Překvapil, udělal to! Vladimír Šuster,
zvaný Šugi. A co s basou? Má žena Jitka řekla, že se naučí na baskytaru. Udělala to, ani mě to už moc nepřekvapilo.
Zmiňovaný konkurz se konal 7. listopadu 1974, tedy v den 57. výročí proslulé revoluce. My jsme to oslavili tím, že jsme se programově začali učit bluegrass.
A ta drzost! Už 9. dubna, pouhé čtyři měsíce poté, jsme hráli druhou polovinu koncertu s Kastelány ve Velenicích.
∗ ∗ ∗
Následovalo vystoupení v českobudějovickém Folk klubu, pak znovu Velenice, pak budějovické výstaviště. A na velkém amfiteátru i velký
úspěch, ačkoliv lilo jako z konve. Jeden z diváků reagoval na naši úžasnou baskytaristku slovy: „To neni kluk?“ Nebyl to kluk, ale byla
to moje mírně těhotná manželka. V září, opět na výstavišti, basovala a zpívala s Bobry už naposled. Na scénu se vrátila až za čtyři roky, ale to už bylo
s jinou kapelou a doma nám babička hlídala tři velmi živoučké zárodky budoucí Countryƒugy.
∗ ∗ ∗
Náhrada basisty se vyřešila způsobem zvláštním, leč účinným: počátkem července jsme na školení pro muzikanty ve svazáckém středisku v Rožmberku nabídli
pozici banjisty Jardovi Krauzovi, členovi kapely Kioskáři. Ta měla název podle kiosku s občerstvením u řeky Malše
pod Velešínem, kde pravidelně hrála vodákům a trampům. Hrála zemitým způsobem v rytmu m-ca, m-ca (basa a kytara) a banjo nad tím vynikalo jako by bylo
z Nashvillu. On ten Jarda hrál jako Earl Scruggs, což můžete slyšet i na pozdější rozhlasové nahrávce skladby
Home, sweet home.
A Roman Procházka se chopil osiřelé baskytary, banjo opustiv. Jeho tehdejší rozhodnutí považuji za obdivuhodné.
∗ ∗ ∗
Přes prázdniny se noví Bobři dostali do formy. Už v září jsme vystoupili v budějovickém Folk klubu, v říjnu vyhráli
Okřídlené kolo v Českých Velenicích a 15. prosince zahájili provoz ve Folk a country klubu v bývalé
Besedě, později Klubu strojařů, následně Klubu mládeže SSM.
Tam se také odehrálo 10. dubna 1976 krajské kolo PORTY. Udělali jsme si památečnou fotku v parku před oním kuturním zařízením. Bylo před květnovými
oslavami, sousední kasárna byla ozdobena rudě.
Porotě jsme se zalíbili. Už jsme měli v repertoáru pozdější hity Zelí je volné a Strč prst skrz krk.
A tady to hodnotím v zákulisí s Pepíkem Jaklem, šéfem velenických Kastelánů.
Začali jsme se cítit dobře, srandičky nám šly.
A měli jsme jet po dvou letech znovu na celostátní finále do Ústí nad Labem. Po hádce s porotou v roce 1974 jsem se rozhodl, že si tentokrát z nich
udělám srandu. Tvrdili totiž, že bluegrass už české kapely ovládají (sic!) a že nejdůležitějším kritériem je tzv. „přínosnost“ (asi záleží na tom,
co kapela přinese: dudy, saxofon, či snad úplatek?).
Navlékli jsme si fraky a přednesli kromě jiného mou drobnou skladbičku PORTA 2000, dodekafonická vize pro lidský hlas a bluegrassové
kvinteto na motiv Táboráku plápolej.
Nahrávka ve videu je z recitálu na PORTĚ 78:
Jak jsem slezl s jeviště, objal mě v zákulisí Kapitán Kid a pravil: „Pane inženýre, tam byly opravdu řady?!“
Udělal mi velkou radost, byl možná jediný, kdo v tom sále věděl něco o Schõnbergovi, dvanáctitónových kompozicích a tónových řadách. Dostali jsme
čestné uznání. Tedy nedostali, jenom nám řekli, že ho máme. Mezi Kidem a mnou vznikl bližší vztah, který nás později přivedl ke spolupráci na několika
projektech.
Cesta vlakem z Ústí do Budějovic byla veselá, leč úmorná; bylo tenkrát nejteplejší a nejsušší léto, které pamatuju. Ovšem VĚDCI
tehdy věděli, že probíhá globální ochlazování, že do roku 2000 dojde nafta a že JEŠTĚ TATO GENERACE BUDE ŽÍT
V KOMUNISMU. Mám svíravý pocit, že možná bohužel vyjde jenom ta poslední předpověď...
∗ ∗ ∗
Život šel dál, z vystoupení na výstavě Země živitelka se stala běžná rutina.
Občas jsme oprášili fraky a prováděli různé žertíky.
Co jsem asi říkal, že kolegové tak podivně reagují?
Na soutěži Okřídlené kolo jsme předvedli parodii na výchovný koncert a slavně zvítězili. Obdrželi jsme cenu za text písně
Strč prst skrz krk a za dodekafonickou hudbu, čímž můj žert dostal správnou pointu. Ceny byly peněžité! Čtyři stovky za text, tři stovky za muziku.
V době, kdy nástupní měsíční plat knihovnice činil 800 kaček, to bylo příjemné. Koupili jsme za to dvě foukací harmoniky Hohner.
∗ ∗ ∗
V roce 1977 už jsme nahrávali v budějovickém rádiu častěji. Někdy bluegrass:
Někdy zváštnosti:
∗ ∗ ∗
2. dubna 1977: oslava pěti let Bobrů na Kleti, speciální host Michal Tučný. Dokonáno ve tři ráno následujícího dne.
To vše týden po krajském kole PORTY, kde jsme skončili až třetí. Byl to čas, kdy se dávala přednost folkovým kapelám. Vše bylo poplatné době; následovala
soutěž středoškoláků, soutěž Okresní odborové rady Vítěznou cestou, Folk a country klub ve Velešíně (tam se to mohlo) a samostatný koncert pro
Fond solidarity na Malé scéně domu kultury. Publikum tam bylo zvláštní, převládali pracovníci budějovické nemocnice, ve které jsem v té době
pracoval. Byli zvědaví, co to pan inženýr v mimopracovní době vyvádí.
Upozornil jsem kolegy muzikanty, že je nutno podat perfektní výkon.
V šatně se náležitě rozezpívali a rozehráli, takže jsme předvedli úspěšnou show včetně fraků.
∗ ∗ ∗
V červnu jsme vyrazili na Banjo Jamboree do dalekého Kopidlna. Použili jsme automobily, svérázný sólista Honza Bican nás
doprovázel na motocyklu Pionýr (obsah 50 ccm, nejvyšší rychlost přes 45 km/hod, s kopce i víc!).
Ke zvetšelému kulturnímu domu ve Smiřicích jsme šťastně dorazili beze ztrát.
Sjelo se tam 20 kapel, 20 banjistů; tady jsou skoro všichni:
A tady jsme my, bez fraků. Bylo horko, tak jaképak s tím fraky!
Po koncertu se děly věci: hospoda v Ledkově se proměnila v saloon,
banjisté hráli všichni všude,
popíjelo se v sadu.
A pak se spalo. Honza Bican si ustlal pohodlně, oblečen do oděvu, který používal na svém milovaném přibližovadle. Pod hlavu si dal banjo ve futrálu.
K ránu se strhla bouřka, Jarda Krauz, Roman, basová bedna a já jsme se do růžova vyhajali v Trabantu.
Byli jsme tenkrát šikovní a skladní.
∗ ∗ ∗
Začátek července, Olomouc, celostátní finále PORTY. Přijeli jsme asi trochu pozdě, keramické visačky pro účinkující byly již rozkradeny.
Zahráli jsme si na ulici za slušného zájmu kolemjdoucích a okolostojících.
Jarda si vyrobil banjo sám. Struny kupoval v prodejně modelářských potřeb, měli tam různé průměry, metr za pár korun. Blány dělal z fólií, které používali
jeho kámoši v budějovické Geodézii. Ostatní banjisté měli drahé blány, často pašované z ciziny, a báli se je pořádně napnout, neboť občas praskaly.
Jarda se nebál, napnul to správně - a hrálo mu to nejlépe ze všech.
A tenhle Jarda si uměl harmoniky ladit, dokonce i měnil vadné plátky za vybrané z laciných čínských hraček. A měl jednu Hohnerku
Es dur. Píseň Zelí je volné jsme hráli v této nebluegrassové tónině. Chudáci kamarádi,
kteří si to na sejšnu s námi chtěli zahrát! Nepamatuji se, že by se to někomu podařilo.
Vystoupení v házenkářské brance bylo úspěšné. Dostali jsme opět čestné uznání, tentokrát i vytištěné na papíře a vyplněné. V neděli dopoledne se konalo
ve sportovní hale závěrečné galapředstavení, tzv. Dvorana PORTY. Po sobotním večeru se s námi už nikdo z pořadatelů nebavil,
takže jsme se jenom zastavili v ulici vedle haly, že se jako rozloučíme s kamarády. Ovšem dopadlo to všechno jinak. Odchytil nás vytřeštěný kamarád
Fred a vykřikoval radostí, že nás našel. Dělal totiž inspicienta, a my jsme měli jít na scénu! Chvíli nechápavý údiv, pak jsem poprvé
na kapelu řval, neboť pánové dělali uražené hvězdy a chtěli odjet a vzkázat pořadatelům něco nelichotivého. Ano, měli tam páni organizátoři brutální nedostatky
v logistice (tzv. bordel), ale šance zahrát na Dvoraně se už také nemusela nikdy opakovat. Umravnil jsem tedy pyšné hudebníky, vybalili jsme nástroje,
napochodovali bez zkoušky do příslušné branky a zahráli náš největší hit Zelí je volné. Takhle svižně:
Jarda Svoboda nikdy předtím a už nikdy potom nezahrál sólo v druhé půlce písně tak rychle a šíleně.
∗ ∗ ∗
Začali jsme pravidelně jezdit do Sokolova na Dostavníky, kde jsme se na pokoncertních sejšnech družili většinou s kapelou Verumka.
Jedná se o zkratku pro hospodskou objednávku VELKEJ RUM A KAFE!
To naši noví přátelé vykřikovali poměrně často. Po donesení žádaných nápojů je pak rituálně konzumovali.
Jejich zpěvačka Jarmila, řečená JAMAJKA, byla předmětem neutuchajícího zájmu mnoha muzikantů. Tatínek
Ruda Koblic (na snímku vlevo) dělal že to nevidí. Jamajčině kouzlu podléhal i Kapitán Kid. Velmi.
∗ ∗ ∗
11. října jsme hráli v pražské Lucerně společně s Fešáky, Krajánky a skupinou V modrém stínu.
Zahráli jsme pět největších hitů, úspěšně přidali dva přídavky, leč nějaké paní Blechové z Mladé fronty jsme se vůbec, ale vůbec nelíbili.
Tehdy mi poprvé došlo, že konkurovat zavedeným pražským kapelám je drzost, která musí být potrestána.
∗ ∗ ∗
V listopadu přivedl Jarda Krauz na jednu ze zkoušek svého kamaráda Lojzu Postla. Připravoval ho delší dobu jako tajnou zbraň. Postavili
spolu perfektní mandolinu a Lojza se na ni naučil virtuózně hrát. Zvládl i v Čechách tehdy neslýchaný styl: crosspicking. Poslechněte si jej ve
skladbě Twin River Rag (nahrávka z roku 1980):