Po zisku PORTY nastal o kapelu větší zájem, což bohužel znamenalo i nutnost hrát v podivných komponovaných programech. Fotka pochází ze soutěže pro učně Řemeslo má zlaté dno. To bylo v únoru, hned následoval program Večery uprostřed týdne na velkém sále Domu kultury a vzápětí veřejná nahrávka v českobudějovickém rozhlase, společně se známou dechovkou Budvarka. Publikum tvořili odpočívající pracující z národního podniku Agrostroj Počátky. Vesměs běs, ale naším zřizovatelem byl Dům kultury ROH, takže vše pro odbory, hurá!

Také se k nám více hlásili činovníci štábu PORTY. Po dalším bobřím vítězství v krajském kole skončila jejich delegace v bytě Romana Procházky u rumu a obložených chlebíčků.

Nevím, co nám ukazoval Michal Jupp Konečný; co kouřili Ivan Doležal a Jarda Studený, to si nepamatuji.

Kompenzovali jsme si ty oficiality vlastním recesistickým blbnutím. Druhé symposion VSVSPHS se konalo v malém hotýlku v Přední Výtoni.

To je na pravém břehu lipenského jezera; tehdy se tam dalo projet jen se souhlasem Pohraniční stráže a po přísných kontrolách. Vedoucím onoho objektu byl ovšem bývalý kuchař z restaurace na Kleti a přítel Michala Tučného, takže naše taškařice měly patřičné krytí a patrně také patřičný dozor. Přesto jsem užasl, když několika kontrolami projela zcela bez problému maskovaná (!) delegace z Mariánských Lázní a rozdávala prapodivné vizitky.

Wendy měl i nalepené masarykovské vousy; tady se zdraví s Bohoušem Sýkorou, ten má vousy vlastní.

Ujal jsem se řízení schůze, která měla vysokou úroveň.

Došlo i na hudební produkci.

Vše proběhlo bez následků, jediný Wendy měl problémy, když později napsal o VSVSPHS do nějakého západočeského tisku. Tamější orgánové neměli pro recesi pochopení.

Květen, tradiční akce. V pátek nejprve pouliční produkce za zadním vchodem do divadla, které už je dávno zbořené,

večer pak recitál v klubu Akryl,

samozřejmě plný humoru.

V sobotu závěr koncertu. Byli jsme za hvězdy.

Červenec, PORTA Olomouc. Čekáme u sportovní haly, radostně zdravíme kamarády (už jsme populární),

vedeme zasvěcené hovory.

Následně se nějakou dobu třeseme trémou v šatně.

Na jevišti pak Lojza Postl zapěje dojemný song Svíčková pro Vás.

Pak diváci užasnou nad složitou instrumentálkou.

To je ona:

A Jarda Svoboda je dorazí písní Zuby.

Je skoro půlnoc, hurá na sejšn!

Další den pak samostatný recitál v Parku kultury a oddechu, obvyklé srandičky.

V neděli tzv. Dvorana v natřískané hale.

Dostali jsme druhou PORTU, odložil jsem ji na podium a Jarda naposledy postrašil olomoucké publikum zubařem.

Pražský Klub mladé tvorby (před normalizací Folk a country klub) měl ve Žďáru u Kamenice nad Lipou chalupu, kde počátkem srpna pořádal Jupp oslavy svých narozenin pod krycím názvem LAMPIONÁDA. Coby dvojnásobní držitelé PORTY jsme byli pozváni.

Bylo tam veselo, družili jsme se s oslavencem.

Někteří účastníci byli časem roztomilí.

Došlo i na tanec,

lezení na štafle

a nezbytné důležité nekonečné diskuse.

Září: povinná účast na výstavě Země živitelka, koncert pro bulharskou mládež v rámci Týdne družby a pak jako hosté na slovenském festivalu Oravské synkopy v Istebném.

Kulturák odborů národního podniku Oravské ferozliatinárske závody hostil sbírku slovenských hudebních celebrit včetně Karola Duchoně, jenž tenkrát asi ještě netušil, že se propíjí ke smrtelné cirhóze. Pila se borovička v množství větším než malém.

V předvečer sokolovského Dostavníku se konal v aule marianskolázeňské školy koncert, kde jsem poprvé účinkoval ve dvou hudebních tělesech.

Nová recesistická kapela tam měla úspěšnou premiéru po jediné (!) zkoušce. Nejmenovala se tehdy ještě Zřídlo, nýbrž Experimentální sekce vývojové skupiny Volného sdružení vzájemně se podporujících skladatelů, zkráceně ESVSVSVSPHS. Její historii najdete ZDE.

Dostavník proběhl jako vždy úspěšně, Jarda opět zářil.

I závěrečná Rosa na kolejích se obešla bez úrazu. Ten dav lidí totiž vždycky stál na tenkých pohupujících se prknech, která zakrývala orchestřiště.

Následovala slavná přehlídka vítězů PORTY v pražské Lucerně,

pak pořad se Studiem PF a Panenkami na naší domácí Malé scéně

a já začínal mít neblahé pocity v zádech.

Ještě velkolepý úspěch na dvou koncertech v Litvínově, i když kapela působí na fotkách poněkud zasmušile.

Vyžíval jsem se v komickém dirigování, upozorňování, dávání nástupů a blbnutí.

Nemohu se však s odstupem dlouhého času zbavit dojmu, že to kolegům vadilo.

Když jsem nešaškoval, tvářili se přirozeně,

nebo šaškovali sami podle svého.

I Lojza dokázal vyloudit jemný úsměv,

Jarda Krauz skoro také.

Ale úspěch jsme měli, všichni nám radostně tleskali.

Během toho roku jsem cítil, že hrajeme pořád hůř — a přitom nás všichni víc a víc chválili. Nevěděl jsem tehdy, že to je normální stav: většina lidí totiž poslouchá očima a řídí se tím, co si někde přečtou, co nějaká autorita pochválí, co jim vnutí média (nejlépe bulvární). Někdy tomu podléhají i jinak dobří muzikanti a slyší to, co CHTĚJÍ slyšet. Bohužel. Ušima poslouchá málokdo.