Titul
 KAREL TAMPIER   facebook

 
MENU: HISTORIE SKUPINY BOBŘI OD ROKU
 
1970 1975 1978 1979 1980 1995 VIDEA
1. VÍTĚZSTVÍ
Zavedl jsem u Bobrů tuhou kázeň. Scházeli jsme se většinou dvakrát týdně v Rudém koutku v administrativní budově špitálu (dnes už neexistující), v pondělí a ve čtvrtek. Pokud jsme měli v týdnu vystoupení, byla zkouška jenom jedna. Nechlastalo se, kouřilo se jen o přestávkách na chodbě. Makali jsme vždy od 18.00 do 22.00. V první hodině jsme se rozehráli a zopakovali si novější skladby, ve druhé nacvičili nějakou novinku, ve třetí se hrálo na přání jednotlivých členů. A čtvrtou hodinu jsme věnovali hudební teorii (!). Kapela byla časem schopna hrát z not. Režisérovi v hudebním studiu jsem na nahrávací frekvence nosil partitury.
Do roku 1978 jsme vstoupili směle. Vyfotili jsme se doma v obýváku ve fracích i bez a začali spolupracovat s jihočeskou redakcí Československé televize.
První klip se točil v Mýtu u Hořic na Šumavě. Tehdy se tomu ovšem ještě neříkalo klip, alébrž televizní písnička. Velká sranda to byla.
Toto je tehdejší celá jihočeská redakce České televize:
Ten pán vpravo je Jaroslav Křešnička, původně vojenský pilot, pak kameraman pražského televizního studia, nakonec v rámci normalizace přeložený do Budějovic, protože asi zlobil. Měl smysl pro humor a tak naše spolupráce nezůstala jen u této jedné písně. Výsledek jsem si pracně ofotil z obrazovky vlastního televizoru.
∗ ∗ ∗
Na sejšnu po minulém sokolovském Dostavníku jsme s Kapitánem Kidem a basistou kadaňské Verumky Standou Vobrem vymysleli a založili Volné sdružení vzájemně se podporujících hudebních skladatelů (dále jen VSVSPHS). Hlavní heslo PEVNĚ, AVŠAK VOLNĚ! symbolizovalo vztahy mezi členy, které byly pevné, ale ne za každou cenu. Nikdy jsem se necítili jako bratři nebo soudruzi, vždy jsme se cítili spíše jako bratranci / sestřenice. První symposion této společnosti sme svolali na Kleť.
Kapela zaujala strategickou ústupovou pozici u dveří.
Ale publikum bylo hodné.
Vstupu Honzy Bicana do naší produkce se ovšem nikdy nedalo zabránit.
 
Účast byla hojná, prezenční listinu můžete zkoumat detailně zde:
Zúčastnili se i krajský šerif Artur,
Pavel Malhocký,
Bedrníčkova pražská parta,
Pepík Jakl a bývalí členové kapely Jana Vejvarová a Vláďa Pech.
Vláďa se aktivně zapojil, Jirka Borovka se přidal s flétnou.
Moje milovaná ženuška na to poťouchle zírala, netušila, že za rok už bude matkou naší třetí dcery.
A toto je dokument z poledne příštího dne:
∗ ∗ ∗
Krajská kola PORTY navštěvovali členové ústředního štábu, dozírali na průběh soutěže a vybírali do finále eventuální další zajímavé kapely, které se neumístily na postupovém prvním místě. Obvykle také napsali hodnocení do Mladého světa. Michal Jupp Konečný v onom roce napsal toto:
∗ ∗ ∗
 
Různých srandiček a recesí není nikdy dost. Využili jsme tudíž příležitosti a zúčastnili se velkolepé plavby. Do Prahy jsme jeli vlakem. Vršovický tunel jsme využili k hromadnému převleku a dvorana hlavního nádraží nás viděla již ofrakovány.
Cestou k přístavišti jsme ještě poobědvali v luxusní restauraci na Národní třídě, kde před námi číšníci předváděli přímo prvorepublikový balet (asi se jim stýskalo, neb tam od roku čtyřicet osm hosta ve fraku neviděli).
Už jsme na palubě, kyne nám Ivan Doležal, další člen ústředního štábu PORTY.
Plavby se tehdy zúčastnil i Honza Nedvěd v zeleném módním saku a tesilových kalhotách. U Štěchovic náhle parník přirazil ke břehu a Honza jej opustil elegantním skokem. Asi šel na chatu, na nějakou vyloženě trampskou akci.
A pak přišly dnové nejslavněší: PORTA v Olomouci.
7. července odpoledne samostatný recitál, pak trochu strachu a autorská soutěž.
Další den dopoledne tři nahrávky pro ostravský rozhlas, večer soutěžní vystoupení ve sportovní hale. Napřed ještě zákulisní konzultace se Štěpánem Podeštem
a také s velitelem zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti, ze kterého se vyklubal starý kamarád Jardy Svobody z vojenské služby. Říkal, že mají nejvyšší pohotovost a jsou připraveni celou PORTU rozehnat, pokud by se dělo něco protistátního. Fotit se nenechal a rozhánět nic nemuseli.
A už nás Mirek Kovářík vytáhl na scénu, kde jsme předvedli nejlepší kousky z našeho repertoáru.
Pak už jen nepodpálit šatny
a podiskutovat na sejšnu s paní Fikejzovou, známou textařkou a tehdy také členkou poroty.
Vystoupení na Dvoraně PORTY vyfotil Petr Benesch dokonce barevně.
Natřískaná hala nám provolávala slávu, dostal jsem kýžený keramický nesmysl
a hezky jsem si zadirigoval.
Vyrobil jsem klipy z autentických nahrávek onoho vystoupení. Tady to máte všechno:
 
 
 
 
Po mnoha letech mi dochází, že Mirek Kovářík nás příliš rád neměl. Škoda, už se s tím nedá nic dělat.
∗ ∗ ∗
O prázdninách přišlo překvapení:
Tož jeli jsme do Bratislavy a na vlastní kůži zjistili, jak probíhá televizní natáčení. Trvalo dva dny, udělali jsme dvě písničky na playback, každou na dva pokusy, což zabralo asi dvacet minut. Zbytek doby jsme pročekali. O polední přestávce jsme chlastali v krčmě vedle studií v Mlynskej doline spolu s kameramanmi, ktorí nadávali na režiséra. Naozaj dobré to bolo.
Ve focení z obrazovky už jsem měl praxi.
∗ ∗ ∗
Závěr roku nás zastihl v Lubech u Chebu na přehlídce účastníků PORTY, která skončila příjemným sejšnem, kde jsem dokonce bušil do piána. Verumka tam také byla.
 ‹‹‹ Zpět          ∗ ∗ ∗          2. vítězství ››› 
 
‹‹‹ zpět na www.tampier.cz