Koncem osmdesátých let se naše tři dcery dostaly do věku, kdy začaly být použitelné pro různé hudební pokusy. Začal jsem psát lehké úpravy rozmanitých skladeb od baroka po rockovou muziku, country nevyjímaje.

Rodinné kvinteto mělo toto obsazení (zleva): Alena (∗1975 - zpěv, klavír), Zuzana (∗1979 - housle), já-otec (∗1946 - klavír, aranže, zlý dirigent), manželka Jitka (∗1953 - baskytara, hodná maminka se smyslem pro srandu) a Vendula (∗1977 - violoncello). Zkoušky se konaly doma, v paneláku, v obýváku u starého pianina, které do našeho manželství přinesla žena. Jeho ozvučná deska těsně u stěny výborně rezonuje s panelem a celá svislá stěna s ním spojená přenáší veškeré tóny do všech bytů nad a pod zdrojem. Oprávněný strach z reakcí sousedů nás přivedl k elegantnímu řešení: za piáno jsme spustili několik vrstev tlusté deky, což rezonanci zabránilo.

Dovednosti jednotlivých členů jsme využívali pestře.

První vystoupení jsme udělali v květnu doma na oslavu 68. narozenin mého otce. Zaranžoval jsem pro ten účel směs jeho vlastních swingových skladeb, hříchů válečného mládí. Koncert dopadl velmi úspěšně, fatální kiksy se nestaly, dědeček dojat k slzám.

Pracoval jsem tehdy v českobudějovickém Domě kultury ROH, který byl u ústředních odborových orgánů zapsán jako jeden z nejlepších a jako takový dostal úkol vyslat delegaci na reprezentační akci do Berlína, do ústředního klubu pracovníků kulturních institucí tehdejší NDR.

Klub sídlil v domě z roku 1827, který asi musel při bombardování úspěšně uskakovat, protože už 15. června 1946 major Alexandr Mosjakov v něm založil klub umělců a pojmenoval jej Racek podle komedie A. P. Čechova. Hosty klubu se pak stali význační, většinou levicovější kumštýři: Bertolt Brecht, Erich Kästner, Klaus Kinski, Sophia Loren, Yves Montand a mnozí podobní další. V roce 1953 byl klub dočasně uzavřen, v roce 1954 znovu otevřen jako ústřední klub odborového svazu FDGB, posléze poněkud utlumován, protože v roce 1961 byla hned vedle postavena proslulá berlínská zeď. Přesto přežil studenou válku a v září 1989 vesele fungoval. Od roku 2003 tam ovšem sídlí státní zastupitelství země Sasko-Anhaltsko.

Promiňte mi odbočku v textu, dopustil jsem se jí z toho důvodu, že naše rodinná kapela byla použita jako součást českého kulturního výsadku za účelem omráčení soudruhů z NDR. A tak jsme 22. září 1989 v sále, kde možná čtyřicet let předtím hulákal Yves Montand, předváděli své vůbec první (!) veřejné vystoupení.

Uváděl to, čili konferoval (tehdy se ještě nemoderovalo) Sváťa Hloušek. Německy.

Publikum tiše žaslo,

Zuzana i Vendula statečně smýkaly,

Alena zpívala a přibrnkávala na piano, matka Jitka spolehlivě basovala.

DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR! (staré české přísloví). V následujícím dnu se vystoupení opakovalo ve speciální škole pro talentované děti.

Hodnocení našich výkonů dopadlo dobře, dokonce jsme obdrželi i honorář v markách.

Východoněmeckých, pochopitelně. Nutno utratit tam a ihned. Ozbrojen fotoaparátem japonské výroby odtáhl jsem rodinu do města.

Hned za rohem byla Braniborská brána. Tenkrát stála za plotem, klid, pusto. Vzadu je vidět zeď, která ještě chvíli po našem odjezdu stála.

Netušili jsme, že se okolo ní za necelé tři měsíce bude radostně juchat.

Zavedli jsme dcery do muzea Pergamon,

nafasovali dárky

a zúčastnili se slavnostní večeře.

Na snímku vidíte ředitele klubu Die Möwe, kuchaře a tlumočnici. Němečtí soudruzi si neodpustili malý podraz: naservírovali nám perfektní čínské jídlo s jídelními hůlkami a čekali kdo vyměkne a bude chtít příbor. Jenom Countryƒuga nevyměkla: úplnou náhodou maminka baskytaristka Jitka nalezla nedlouho předtím zálibu v přípravě japonského jídla jaki soba, které jsme z legrace pojídali pomocí hůlek. Trénink se vyplatil, byli jsme jediní z české delegace, kteří to do sebe hůlkami s přehledem nastrkali. Pak ještě nastal všeobecný údiv nad polévkou: ta se servírovala po orientálním způsobu až na závěr večeře. Byl jsem pyšný na své dívky, opět nehnuly brvou. :o)

Po návratu do Čech jsme připravili ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem program MUZICÍROVÁNÍ, pozvali jsme rodinu Šollarovu z Českých Velenic a brněnskou kapelu Lučec, rodinný spolek niněristů. Na Googlu jsem našel už jenom fotky z roku 2010: po dvaceti letech manželé Košíkovi stále ještě muzicírovali, ale přejmenovali své hudební těleso na Lučec-Vnučec. Mám sedm vnoučat, takže je chápu.

Koncert se konal 27. prosince 1989! Diváků se dostavilo minimum, v Berlíně bourali zeď, komunisté volili Václava Havla prezidentem. Co bude dál? Nikdo nevěděl.