Countryfuga - logo
Co vydoloval
Karel Tampier
z chabé paměti
v roce 2018.
Oskenoval
i pár fotek.
-ƒƒƒ-
Obsah:
Jak to vzniklo
Kidovy songy
Dávno již
Ještě Kid
Co bylo potom
YouTube
cello

JAK TO VZNIKLO
Koncem osmdesátých let se naše tři dcery dostaly do věku, kdy začaly být použitelné pro různé hudební pokusy. Začal jsem psát lehké úpravy rozmanitých skladeb od baroka po rockovou muziku, country nevyjímaje. Rodinné kvinteto mělo toto obsazení: zleva Alena (*1975 - zpěv, klavír), Zuzana (*1979 - housle), já-otec (*1946 - klavír, aranže, zlý dirigent), manželka Jitka (*1953 - baskytara, hodná maminka se smyslem pro srandu) a Vendula (*1977 - violoncello). Zkoušky se konaly doma, v paneláku, v obýváku u starého pianina, které do našeho manželství přinesla žena. Ten nástroj byl od stěny zvukově izolován několika vrstvami tlusté deky. Dovednosti jednotlivých členů jsme využívali pestře. První vystoupení jsme udělali v květnu doma na oslavu 68. narozenin mého otce. Zaranžoval jsem pro ten účel směs jeho vlastních swingových skladeb, hříchů válečného mládí. Koncert dopadl velmi úspěšně, fatální kiksy se nestaly, dědeček dojat k slzám.

-ƒƒƒ-

Pracoval jsem tehdy v českobudějovickém Domě kultury ROH, který byl u ústředních odborových orgánů zapsán jako jeden z nejlepších a jako takový dostal úkol vyslat delegaci na reprezentační akci do Berlína, do ústředního klubu pracovníků kulturních institucí tehdejší NDR. Klub sídlil v domě z roku 1827, který asi musel při bombardování úspěšně uskakovat, protože už 15. června 1946 major Alexandr Mosjakov v něm založil klub umělců a pojmenoval jej Racek podle komedie A. P. Čechova. Hosty klubu se pak stali význační, většinou levicovější kumštýři: Bertolt Brecht, Erich Kästner, Klaus Kinski, Sophia Loren, Yves Montand a mnozí podobní další. V roce 1953 byl klub dočasně uzavřen, v roce 1954 znovu otevřen jako ústřední klub odborového svazu FDGB, posléze poněkud utlumován, protože v roce 1961 byla hned vedle postavena proslulá zeď. Přesto přežil studenou válku a v září 1989 vesele fungoval. Od roku 2003 tam ovšem sídlí státní zastupitelství země Sasko-Anhaltsko.
-ƒƒƒ-

Promiňte mi odbočku v textu, dopustil jsem se jí z toho důvodu, že naše rodinná kapela byla použita jako součást českého kulturního výsadku za účelem omráčení soudruhů z NDR. A tak jsme 22. září 1989 v sále, kde možná čtyřicet let předtím hulákal Yves Montand, předváděli své vůbec první (!) veřejné vystoupení. Uváděl to, čili konferoval (tehdy se ještě nemoderovalo) Sváťa Hloušek. Německy. Publikum tiše žaslo, Zuzana i Vendula statečně smýkaly, Alena přibrnkávala na piano, matka Jitka spolehlivě basovala. DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR! (staré české přísloví). V následujícím dnu se vystoupení opakovalo ve speciální škole pro talentované děti.

-ƒƒƒ-

Hodnocení našich výkonů dopadlo dobře, dokonce jsme obdrželi i honorář v markách. Východoněmeckých, pochopitelně. Nutno utratit tam a ihned. Ozbrojen fotoaparátem japonské výroby odtáhl jsem rodinu do města. Braniborská brána za plotem, klid, pusto. Vzadu je vidět zeď, která tenkrát ještě stála. Netušili jsme, že se okolo ní za necelé tři měsíce bude radostně juchat. Zavedli jsme dcery do muzea Pergamon, nafasovali dárky a zúčastnili se slavnostní večeře. Na snímku vidíte ředitele klubu Die Möwe, kuchaře a tlumočnici. Němečtí soudruzi si neodpustili malý podraz: naservírovali nám perfektní čínské jídlo s jídelními hůlkami a čekali kdo vyměkne a bude chtít příbor. Jenom Countryƒuga nevyměkla: úplnou náhodou maminka baskytaristka Jitka nalezla nedlouho předtím zálibu v přípravě japonského jídla Jaki Soba, které jsme z legrace pojídali pomocí hůlek. Trénink se vyplatil, byli jsme jediní z české delegace, kteří to s přehledem snědli. Pak ještě nastal všeobecný údiv nad polévkou: ta se servírovala po orientálním způsobu až na závěr večeře. Byl jsem pyšný na své dívky, opět nehnuly brvou. :o)

-ƒƒƒ-

Po návratu do Čech jsme připravili ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem program MUZICÍROVÁNÍ, pozvali jsme rodinu Šollarovu z Českých Velenic a brněnskou kapelu Lučec, rodinný spolek niněristů. Na Googlu jsem našel už jenom fotky z roku 2010: po dvaceti letech manželé Košíkovi stále ještě muzicírovali, ale přejmenovali své hudební těleso na Lučec-Vnučec. Píšu tuto stať těsně po narození svého sedmého vnoučete (krásná Miriam), takže mám pro jejich konání velké pochopení. Koncert se konal 27. prosince 1989! Diváků se dostavilo minimum, v Berlíně bourali zeď, komunisté volili Václava Havla prezidentem, co bude dál? Nikdo nevěděl.

-ƒƒƒ-

Rok 1990 jsme zahájili už 12. ledna samostatným koncertem v Lubech u Chebu. Zorganizoval a konferoval jej Berta Rück, dlouhodobý kamarád, důležitý zprostředkovatel kontaktu na našeho dvorního dodavatele houslí a violoncell Lojzu Šibala. Berta byl duší populární trampské kapely Bizoni, kterou jsme poznali už na PORTĚ 73. To ovšem ještě většina Countryƒugy nebyla na světě. Manžele Rückovy jsme navštívili několikrát.
-ƒƒƒ-

5. července dopoledne jsme předvedli společné muzicírování s dalšími rodinnými kapelami na PORTĚ v amfiteátru na Plzeňském výstavišti, fotky bohužel nemáme. :o)
1989 - 1990
Alena Tampierová Alena Tampierová

-ƒƒƒ-
Vystoupením s vlastními malými dětmi jsem nikdy nefandil. Je to stejné, jako když se vycvičí pudl, aby chodil po předních. Jako klaun, který zahraje Vzpomínku na cirkus Renz a na závěr si udělá z xylofonu rohožku. Ale co dělat, když společné hraní rodinu baví a někdo o to projeví zájem?

Countryfuga - logo