Někdy v září roku 1979 mne navštívil Honza Bican a přinesl nahrávky jakýchsi amerických fanoušků, kteří se snažili udržet při životě starý styl Melodic Clawhammer Banjo. Jeho kamarád (samozřejmě taky banjista) Honza Klocperk si přivezl z prázdninové studentské brigády v Británii paklík elpíček, v němž bylo i toto:

Honza B. pravil, že si ze získaného materiálu vybrali skladbu Green Willis, nahranou pány Bobem Carlinem a Henry Sapoznikem s klavírním (!) doprovodem jakési paní (či slečny) jménem Winnifred Oak. Oba Honzové to prý pečlivě nacvičují a hodlají výsledek předvést na Podzimním dostavníku v Sokolově. Banja s piánem zněla pitoreskně. Honza začal přemlouvat mou ženu Jitku, aby se zhostila klavírního doprovodu, což ona odmítala, řkouc že to nezvládne. Ačkoliv jsem měl na Dostavníku hrát se skupinou Bobři, nabídl jsem se sám. Vtom ale Jitka začala litovat svého odmítnutí - po čtyřleté nepřetržité mateřské dovolené a porodech tří dcer se chtěla zase dostat mezi muzikantskou partu. I připsal jsem noty pro baskytaru a domluvili jsme zkoušku. 13. října přijel Honza Klocperk z Prahy, rozdali jsme si party, usedli - a zahráli jsme to rovnou na první pokus! Co se zbývajícím časem?
Inu, nacvičili jsme hbitě dvě staré americké lidovky a vymysleli image podle amerických westernů: paní učitelka (Jitka) s pastorem (já Karel), farmářem (Honza K.) a poštmistrem (Honza B.) si v neděli po mši muzicírují pro vlastní potěchu. Dohodli jsme i název: Experimentální sekce vývojové skupiny Volného sdružení vzájemně se podporujících hudebních skladatelů.

Ono sdružení jsme založili při pijatice po jednom ze sokolovských Dostavníků s Kapitánem Kidem a Standou Vobrem z kadaňské Verumky. Už 19. října jsme poprvé veřejně vystoupili před šokovaným publikem v Mariánských Lázních na tzv. Přepřahání dostavníku.

Rychle jsme se přejmenovali na značně jednodušší Zřídlo a vytvořili programové prohlášení, že tato skupina chce být zřídlem původní hudby, čerpat z prazdrojů apod., atd., etc. a den poté zpestřili sokolovský Dostavník. Úspěch jsme měli slušný. Odmaskovaný Honza B. se zapojil do nezbytné závěrečné Rosy na kolejích

a rozjeli jsme se do svých domovů s vědomím, že to asi neskončilo, leč naopak začalo!

15. března 1980 se na teprve páté zkoušce ukázalo, že jsme velmi pilní - měli jsme už připraveno 18 kousků, což stačí bohatě na hodinový recitál. Vzhledem k tomu, že Honza Klocperk jezdil na zkoušky z Prahy, nešlo to jinak. Naštěstí jsme všichni znali noty. 12. dubna jsme nahráli první instrumentálky v českobudějovickém rozhlase. Nechyběl mezi nimi GREEN WILLIS, naše prvotina.

Redakce tuhle nahrávku nezařadila mezi takzvané „trvalky“, protože tento způsob hudby byl jaksi mimo chápání pana zvukového režiséra-externisty. Méně brutální FLYING CLOUD COTILLION prošel, trvalkou se stal.

13. dubna nás porota na krajském kole PORTY dala na čtvrté místo; na celostátní finále měli postoupit podle soutěžního řádu jenom první tři. Týden na to jsme si troufli zahrát na 2. ostrovním promenádním plese v Praze na Žofíně, sice jenom ve vinárně, ale s příjemným ohlasem.

V květnu slavila má hlavní kapela Bobři deset let trvání. Každý z jejích členů tam předvedl své mimobobří hudební aktivity, takže já jsem se pochlubil kapelou, které velela má šikovná ženuška.

Šlo nám to hezky.

Den před konáním jarního Dostavníku se jako vždy konalo něco menšího poblíž. 23. května 1980 jsme se tak ocitli na jevišti v Chodově u Karlových Varů. Ze zákulisí nás sledovali Bobři, kteří tam účinkovali také.

Všechno fungovalo dobře.

Zahráli jsme GAUCHOS GALOPADE,

pak Honza B. citlivě zapěl píseň DOMŮ NA RANČ.

Já jsem pak donutil publikum ku společnému zpěvu šíleného songu CHYTIL TÁTA SOJKU.

V Sokolově jsme si to druhý den zopakovali.

Po koncertu následoval obvyklý sejšn, na kterém se zúčastněné kapely vesele a družně míchaly:

Na fotce je kousek Lojzy Postla z Bobrů, náš Honza Klocperk a Bohouš Sýkora ze Studia PF. Já jsem ale už měl divné předtuchy.

Dozvěděli jsme se totiž, že Zřídlo bylo vybráno jako zajímavý nový objev k účasti ve finále PORTY. Měl jsem tam tedy jet se dvěma kapelami. Bobři začínali být v rozkladu, Zřídlo se rozjelo nějak příliš rychle. Nakonec se ukázalo, že to bylo mé poslední účinkování s Bobry. No nevadí, buďme veselí!

7. června bylo v Českých Budějovicích výjezdní setkání semaforského Jonáš klubu. Honza Bican se dlouhá léta znal s Edou Váňou, který v budějovickém divadle D111 uváděl jednu semaforskou hru za druhou a měl velmi úzké kontakty s Jiřím Suchým. Potřebovali do maratónu divadelních představení nějakou hudební vložku - a tak došlo na nás. Vzhledem k tomu, že jsme při vystoupení také provozovali velký tyjátr, měli jsme úspěch. Eda mi později nabídl spolupráci na inscenaci dramatizace Lexikonu pro zamilované od Jiřího Suchého.

Následoval úspěšný výlet na Banjo Jamboree, v početném davu banjistů jsme měli dva zástupce. Milda Langer pak o nás hezky napsal:

3. až 6. července se konalo finále PORTY opět v Sokolově, když Olomouc další pořádání odmítla. Byly tehdy velké problémy, skoro se to nekonalo vůbec. Nové neznámé kapely dramaturgie většinou zařazovala do prvního soutěžního koncertu, takže Zřídlo hrálo už ve čtvrtek.

Hrálo hodně dobře, mělo za sebou přeci už dvanáct zkoušek!

Zahráli jsme náš oblíbený kvapík,

Honza B. zazpíval Domů na ranč a novinku - smuteční polku U ČESKÉ PÍPY.

Z kapel, které postoupily z Budějovic řádným způsobem (Bobři, Ptáci, Panenky) nás nikdo neslyšel, všichni hráli až v pátek nebo v sobotu.

Porota se radovala a chválila nás, na následujících sejšnech (jam session = setkání hudebníků podle oficiální terminologie) jsme si vesele pokecali s Mildou Langerem,

banjisté si zahráli,

ba i kapelnice Panenek si s nimi zaflétnila.

V sobotu 5. července jsme absolvovali v Klubu ČKD společný recitál s Bobry. Přizvali jsme si podstatnou část kadaňské Verumky ke společnému provedení songu Ádié lásko od Kapitána Kida.

Ruda Koblic s rozkošnou dceruškou Jamajkou mezi nás dobře zapadli.

Večer jsme opět radostně juchali na sejšnu, ovšem jenom do chvíle, kdy přišla porota a (také radostně) vyhlásila výsledky.

Povedlo se nečekané - získali jsme Portu! Také jsme však získali nenávist ostatních jihočeských kapel, které sice naše soutěžní vystoupení neslyšely, ale věděly, že se na krajském kole umístily před námi. Tady jsou Panenky i Ptáci ještě veselí:

Ale jakmile Milda zvolal „ZŘÍDLO!“, atmosféra zhoustla a Panenky nás okamžitě přestaly zdravit a vnímat. Předtím mě ovšem jedna z nich důrazně obvinila, že to tam mám „zmáknutý“. Dožral jsem se, i když bych měl být vlastně pyšný. Jakou moc mi přisoudila! Porota ale jistě netušila, kdo jí manipuluje.

V neděli převzala Jitka z rukou svazáckého činovníka vytoužený keramický nesmysl

a ještě jsme stihli řadu folkových estétů naštvat písničkou CHYTIL TÁT SOJKU, kterou si s námi zahulákal celý sál.

Po návratu do rodných Budějovic jsem chodil kanálama, neboť úspěch se neodpouští. :o)

A to ještě o nás napsal Ivan Doležal hezký článek do Mladého světa.

Portu získalo i Studio PF, se kterým jsme se pak potkávali opakovaně. Hned v srpnu přijeli na jih, Vojta Zícha a Bohouš Sýkora měli totiž nahrávat v českobudějovickém rozhlasovém studiu elpíčko Zvláštní znamení touha se skupinou Hoboes. Udělali jsme si základnu na chalupě u Bicanů.

Zřídlo tam mělo tvůrčí pobyt, Bohouš s Vojtou a s pražským zvukařem, fotografem a kamarádem Petrem Beneschem jezdili každý den do Budějovic nahrávat.

Manželé Zíchovi i Tampierovi dovezli své holčičky:

Paní Bicanová si je přibírala na procházky ke svému potomkovi ležícímu, pojízdnému.

Bylo veselo, ale klid jsme si museli vždycky vybojovat.

Večer to bylo už lepší, děti v podkroví, karty na stole.

V jednu hodinu po půlnoci vždycky přiletěli dva sršni na průzkum. Nikdy se zpět na základnu nevrátili...

5. a 6.září jsme byli na přehlídce vítězů PORTY v Litvínově. Nejprve večer v Závodním klubu Benar, druhý den recitál v Docela malém divadle, pak Odpoledne s trampskou písničkou, kde Jitka s Honzou Bicanem zapěli srdceryvný song Můj hochu.

Pak jsme předvedli naši první velkolepou scénu: PÍSEŇ DOMORODCE (Lká ukulele tmou...) ve společném provedení se Studiem PF a litvínovskými Popelkami.

Roli lovce perel ztvárnil Honza Bican.

27. září, Karviná, Zpívající totem, hosté v soutěžním večeru. Opět nakonec lkalo ukulele tmou. Protože nebylo k dispozici Studio PF, použili jsme přítomné houslisty z kapely Cop.

Hustě obazenému sálu se to líbilo.

Pak zase nezbytný sejšn. Honzové se zapojili do muzicírování,

já jsem se družil s krásnými Popelkami.

Paparazzi byli ovšem nepříjemní.

Hlavní organizátor a duše všeho konání Josef Mlok Grim byl i duší ryčného večírku.

Druhý den však uváděl přehlídkový koncert ve zcela svazácky vyžehleném stavu.

7. října se konaly Ozvěny Porty v Praze na Žofíně. Opět jsme předvedli společné show tří kapel jako předtím v Litvínově. Do klobouku, který jsme vždy pokládali na forbínu, se zde nashromáždilo krásných 101,10 Kčs. Všechno se začíná opakovat, jedeme v tom rutinovaně. Z normálu se trochu vymkl sejšn po Podzimním dostavníku v Sokolově, neboť se konal v Lokti v historickém soukromém domě.

Proběhl vcelku klidně a pro mne skončil nádherně: Ruda Koblic mi zpíval ukolébavku.