15. února jsme měli teprve dvacátou zkoušku, ale v následujícím dnu už třicáté vystoupení. To bylo možné proto, že kapela hrála z not. Tím jsme občas šokovali různé pořadatele, zvukaře a osvětlovače. Když zjistili, že v deskách na pultech jsou opravdu notové papíry a navíc hustě popsané puntíky, žasli. Většinou si původně mysleli, že noty jsou jenom další fórek kvůli scénickému efektu. Jednou se mi stala nemilá příhoda: měl jsem akordové značky napsané modrou propisovačkou; i stalo se, že jeden tvořivý osvětlovač pustil na klavír modré světlo a mně značky z partu náhle zmizely. To byl úlek! Přesvědčit techniky, že opravdu potřebujeme do not vidět, bylo nad lidské síly.

Fotka nahoře byla pořízena Petrem Beneschem 4. dubna 1981 v českolipském Jiráskově divadle.

Absolvovali jsme v té době řadu koncertů společně se Studiem PF a hradeckou Lokálkou, moderoval to zpravidla Vašek Souček. Nepamatuji se, proč scéna vypadala takto, ale bylo to roztomile stylové. Nebo to tam zůstalo po divadelním představení?

19. dubna se Zřídlo ocitlo v pražském Klubu Na Petynce společně s Ivem Jahelkou a Mirkem Kováříkem. Zahráli jsme s úspěchem 15 skladeb. Petynka byla od roku 1981 hlavní pražskou folkovou scénou, řediteloval jí Michal Jupp Konečný. Sál byl v prostoru bývalé kaple, ve které bylo posléze hlavní hudební studio Supraphonu. Museli ji z akustických důvodů ovšem vyfutrovat akulitovými deskami, takže kostelní dozvuk zmizel a po zrušení studia se hodila i k rockovým koncertům. V roce 1968 tam údajně paní Kubišová nahrála Modlitbu pro Martu. Po roce 1990 se klub za vedení Jamajky Koblicové stal hlavním stanem rockové kapely Hudba Praha.

Po restituci církevních majetků byly akulitové desky odstraněny a z rockového klubu je opět kaple.

3. května se konala v Domu kultury ROH Poldi SONP Kladno přehlídka GALAPORTA. Zahájení, jako vždy v podobných situacích, patřilo Brontosaurům. Vlajka vzhůru letěla k radosti svých dětí a moderátoři Kovářík a Langer stáli v pozoru.

My jsme tam posléze vnesli trochu srandy. Milda nás tetrálně ohlásil a šel šmírovat za šály.

Zahráli jsme pět kousků, srdceryvných, dojemných, ale i svižných a virtuózních. Fotil opět Petr Benesch.

23. května pak došlo na Jarním dostavníku v Sokolově k velkolepé kulturní události.

Mirek Kovářík citlivě uvedl světovou premiéru mé skorovlastní skladby Pradlenka. Jednalo se o symfonickou básničku pro valchu a komorní orchestr Op.1. Provedení jsem řídil osobně, sólový part valchy ztvárnil Honza Bican. Obecenstvo nás přijalo vřele a nastávají událost sledovalo s napjatým očekáváním. Orchestr byl složen z předních českých folkových a bluegrassových hvězd.

Hudebníci pečlivě doladili.

Za potlesku publika jsem skromně nastoupil já,

následován sólistou.

Když se dychtivé obecenstvo ztišilo,

ujal jsem se nezbytného úvodního slova, ve kterém jsem krátce vysvětlil svůj tvůrčí záměr.

Vše napjatě sledoval i Jarda Studený, který byl za celou akci odpovědný místním stranickým a státním orgánům.

Dal jsem nástup a dílo zaznělo.

Sólista čekal na svou chvíli.

Pozorně.

Dal jsem pokyn!

A expozice hlavního tématu se linula sálem.

Nechci se chlubit, ale skloubení lidové skladby Irish Washerwoman s motivy Smetanovy Vltavy, hlavně citace profláklé melodie Kočka leze dírou v dur i v moll považuji ještě teď za svůj nejgeniálnější nápad.

Obecenstvo žaslo.

Našli se ovšem někteří, kterým to bylo k smíchu!

Orchestr podával soustředěný výkon.

Dílo, zvukově vyjadřující intenzivní drhnutí prádla na valše, gradovalo až do vrcholného bodu, kdy jediný osamělý úder činelů ohlašuje náhlý zvrat, označený v partituře poznámkou: UPLAVALO MEJDLO.

A pak už jen vtéká Vltava do Labe a konec je ohlášen dvěma energickými tutti akordy. Publikum, ač převážně trampské, po skončení produkce nevolalo umí, ale bravo! a bis! a někteří předvedli i typické koncertní ovace vstoje.

Moji Sokolované mi rozuměli. Vyzval jsem orchestr, aby povstal. Povstal.

Květiny, vzájemné díky,

kratičký přídavek.

A další nekonečné klanění...

Pozdě v noci jsme se loučili už v civilu tradiční Rosou na kolejích a přesunuli se na sejšn do Lokte. Tam někteří přední sólisté po silném uměleckém zážitku nedokázali odolat únavě.

Míla Zíchová a má žena hrozily sebevraždou, neboť po účinkování v Pradlence prý už nemohly od života nic hezčího čekat.

Nato jsme se 13. června bohužel zúčastnili šílené akce v divadle J. Průchy na Kladně.

V poznámkách kapelnice Jitky čtu: otřesná slátanina (pantomima, C&K vokál, bez uvádění, opona, diapozitivy, závěr veršovaný!).

I při zpěvu se tvářila děvenka moje starostlivá nezvykle tragicky.

A v červenci jsme přijeli jako favorité na Portu. Poprvé Plzeňské výstaviště, poprvé koncerty pod širým nebem.

Recitály a podobné programy probíhaly přes den ve výstavních pavilonech P a R.

V jednom z nich jsme měli společný program s Ivem Jahelkou.

Dařilo se nám, i piáno bylo celkem k použití.

Ale bylo šílené vedro, kterému ještě pomáhaly naše stylové kostýmy.

Soutěžní vystoupení se nám vydařilo, publikum skandovaně tleskalo při instrumentálce a žaslo nad pětičtvrteční skladbou POLČÍK.

Honza Bican ji předvedl s nevídaným nasazením.

Velký úspěch, ale porota nás tentokrát zasklila.

Milda Langer mi pak řekl, že jsme nezaujali. Podivil jsem se, upozornil jej na reakce diváků. On pohotově odvětil, že porotu jsme nezaujali. Vraždil bych býval.

Neudělal jsem to, neboť i porotci mají roztomilé dětičky, které za své rodiče nemohou.

Třinácté výročí druhého osvobození naší vlasti toutéž armádou jsme oslavili v Karviné na dámském fotbalovém turnaji. Večer před hlavním koncertem jsme v klubu bavili fotbalistky společně se Studiem PF.

Došlo i na sportovní písně v podání Míly Zíchové a naší Jitky (obě dámy totiž dříve hrály kopanou závodně také, má žena dokonce i první ligu).

5. září se odehrálo na festivalu Letokruh v Českém Krumlově prapodivné vystoupení. Honza Klocperk nebyl, takže Zřídlo bohužel značně zřídlo, ale společně se Studiem PF

a Jardou Svobodou vytvořilo seskupení, které zahrálo všelicos.

včetně profláknuté instrumentálky FOGGY MOUNTAIN BREAKDOWN.

Docela malá Porta v Litvínově měla 25. září předehru v hostinci U Hrušků: country bál.

Naše první hraní k tanci. Začala tak několikaletá krásná spolupráce s Jasanem Bonušem a jeho tanečníky. Tahle parta pak dokonce vytvářela davové taneční scény ve Formanově Amadeovi. Urputný boj s mizernou akustikou hospodského sálu mi tehdy ovšem působil deprese.

Druhý den jsem si vylepšil náladu dirigováním první (žel i poslední) reprízy symfonické básničky Pradlenka.

Opět jsme měli skvělý sukces.

9. října s námi v českobudějovickém Klubu mládeže hrál poprvé Vojta Zícha jako host. Na Podzimním dostavníku v Sokolově jsme ještě hráli v  původní sestavě.

Jitka zaujala zejména citlivou interpretací mé sladkobolné písně DÍVČIN DENÍČEK.

1. prosince jsme pak hráli první country bál na pražském Žofíně a stali se pravidelnými doprovazeči Bonušovy taneční skupiny.