Rok 1984 byl ještě podivnější. Do hlediště na plzeňském Lochotíně se prý narvalo třicet tisíc diváků, jak je vidět na fotografii z jeviště přes záda slovenské skupiny Lojzo. Ale nepředbíhejme.

Dařilo se mi postupně procpávat country bály do kulturních domů ROH v Jihočeském kraji. Malá ukázka: Písek.

V doprovodné tiskovině to bylo třeba vždycky nějak okecat, zejména slovo kontra občas velmi vadilo, protože někteří soudruzi si mysleli, že to má něco společného s kontrarevolucí.

8. května jsme jeli hrát na další stylový bál do Prahy. Zvuk nám v té době obstarával Petr Lederer, trochu dobrodruh. Jeli jsme jeho stařičkým mikrobusem VW, vezli jsme aparaturu a mé nové e-piano. Cestou tam jsme píchli a pak ještě cosi opravovali. Při jízdě zpět hustě sněžilo (ač byl máj), opět jsme dvakrát cosi spravovali. Pak se nám ve Veselí nad Lužnicí vysypalo zcela zrezivělé ložisko levého předního kola. Kolo upadlo. Naštěstí přímo před nádražím a při jízdě krokem. Vzali jsme kufry s nástroji, probrodili jsme se sněhem do nádraží a hbitě nastoupili do nočního rychlíku, který právě projížděl s nákladem čerstvého Rudého práva do krajského města.

14. května jsme hráli divadlo na soutěži ŠTÍT MĚSTA PRACHATIC.

Také jsme už poněkolikáté změnili zřizovatele, většinou to bylo vždycky k horšímu.

Svazácký Klub mládeže pořádal řadu spektáklů, ve kterých jsme mohli účinkovat, ale jednání s jeho předáky nebylo vždy snadné.

6. červen - Banjo Jamboree v Kopidlně. Kapela už produkuje něco úplně jiného, než její zakladatelé zamýšleli. Michal Jupp Konečný se z toho raduje na stránkách Mladého světa a přitom hrdě předvádí neznalost obsahu pojmu newgrass.

Já jsem se neradoval.

Tahal jsem všude e-piano, se stále větší nelibostí poslouchal virtuózní banjové pidlikání a Vojtovi jsem přestával rozumět.

20. června jsme přetrpěli podivné vystoupení před Domem kultury. Ano, byly to písničky přes ulici! Ovšem přes hlavní průtah Budějovicemi na Senovážném náměstí! Hlučnou autobusovou dopravu samozřejmě nikdo nezastavil.

Den poté jsme se v noci vraceli z Líšně. Ještě v Brně na dálničním přivaděči nám u jednoho ze dvou aut, stařičkého Wartburga, praskl homokinetický kloub na levém předním kole (opět levé přední!). Naštěstí jsme právě jeli krokem (opět). Ostatní se sesedli do jednoho auta, já jsem opět dojel nočním rychlíkem s elektrickým piánem v obrovském kufru, šofér auta zůstal v Brně. Opět jsem začal mít neblahá tušení.

27. června na nás do klubu Petynka v Praze přišli tři (!) diváci. Bylo sice právě finále mistrovství světa ve fotbale, ale tím jsme se mohli pouze utěšovat. Tušení se prohloubilo.

A přišly zážitky absurdní. Opět byla PORTA v Plzni.

Obrovský amfiteátr, diváků desettisíckrát víc než na Petynce.

Získal jsem jednu ze dvou udělených autorských Port za píseň POSTEL.

Radost z vítězství mi kalilo vědomí, že ze soutěže byla vyřazena z ideologických důvodů řada písniček známých autorů. Navíc se mnoho trampů s menším smyslem pro humor velice pobouřilo. Slogan „postel je v každém pádu nejlepší“ hluboce urážel drsné vyznavače bivakování a zimního spaní pod širákem. Píseň v provedení tehdejšího Zřídla také nevyzněla tak, jak měla, tedy jako ironie. Ještěže jsme se potkali s kamarády, kteří to poznali.

Rozhlasová nahrávka této písničky dopadla poněkud lépe, protože ji na mou žádost nazpíval Jarda Svoboda, ten si smysl textu uvědomoval.

15. září jsme hráli na fotbalovém hřišti v Parku kultury a oddechu J. Fučíka v Praze na Slavnosti Rudého práva. Pouhých několik diváků vidělo, jak bleskově balíme v nastalém lijáku. Mé tušení se ještě více prohloubilo.
3. října jsme protrpěli koncert pro učně v jednom malém českobudějovickém kulturním středisku. Tušení se měnilo v jistotu. 10. října nám Vojta Zícha předal písemné memorandum (eště ho mám schovaný), v němž požádal o výměnu basistky (tedy mé ženy) a zpěvačky (tedy jeho ženy). Tušení se vyplnilo. Odmítl jsem a naše spolupráce dospěla k prudkému konci. 18. a 19. prosince jsme s Vojtou hráli naposled, točili jsme televizní pořad Šance. Moderoval jej tehdy začínající, později velmi známý Jan Rosák.

S Vojtou Zíchou odešel i Milan Tripes. Ještě se nějakou chvíli vyskytovali na reklamních fotkách v divadle.

29. ledna už jsme poprvé hráli Lexikon pro zamilované v novém obsazení s kytaristou Zdeňkem Krátkým.

V srpnu mi Bůh (nebo informační pole, jak chcete) udělil ještě ránu z milosti. Přišel mi dopis z rádia. To, že mě i kapelu soudružka Crkvová přejmenovala, mne moc nepřekvapilo ani neurazilo, na nepozornost a blbost jsem v té době byl už celkem zvyklý.

Zato příloha mi udělala radost.

Teprve při psaní tohoto textu jsem si autora pochvalného dopisu vygoogloval, byl to s nejvyšší pravděpodobností Rudolf Kraml (1923-1989), knihkupec a sběratel šumavských písní. Ještě dneska mě dojímá poslední věta jeho dopisu: Držím Vám palce, jeďte tak dál, budete mít úspěch!
Škoda, že ten dopis nevznikl alespoň o dva roky dřív...

25. až 27. října jsme soutěžili s Lexikonem na festivalu Olomoucký tvarůžek. Při vystoupení v klubu jsme doprovázeli Jiřího Suchého ve třech písničkách. Kapela se vlastně rozplynula do divadla. Později ještě vystřídal Zdeňka Krátkého kytarista Jirka Böhm, ještě později jsem hrál už jenom sám na klavír. Více nformací o KABARETU U VÁŇŮ najdete ZDE.

V roce 1989 jsme dali se ženou Jitkou a třemi dcerami dohromady rodinnou kapelu Countryƒuga, jež pak nahrála několik projektů s Kapitánem Kidem. Ale to je už jiná kapitola.

Při vzpomínkách na Zřídlo mi dochází, že se nám tenkrát povedlo vytvořit něco opravdu originálního. Honzové Bican a Klocperk (řazeno abecedně) původně usilovali o jedno jediné vystoupení na přehlídce DOSTAVNÍK v Sokolově. Nečekaně pozitivní výsledek této snahy se ale bohužel postupně rozplynul vinou svévolných zásahů později příchozích muzikantů do beztvarých a neúspěšných pokusů o virtuózní styl-nestyl. Byl jsem měkký, škoda...