V roce 1992 jsem připravoval s Jaroslavem Velinským, alias Kapitánem Kidem album Dávno již (staré trampské písničky v původních verzích). Většinu potřebných muzikantů jsem zajistil, ale potřebovali jsme také nějaké vokalisty - a já žádné šikovné v  dosahu neměl. Kid seděl ve finále onoho ročníku Porty v porotě a tam ho zaujala českolipská skupina Jednoduše: měli zvláště šikovnou zpěvačku.

A tak jsme je pozvali ke spolupráci. Natáčelo se v Horních Počernicích ve studiu Bevox.

28. srpna jsme točili vokály; se skupinou Jednoduše to však úplně jednoduše nešlo.

Ukázalo se, že rozdíly mezi krásným silným a školeným Věřiným hlasem a běžnými hlasy jejích folkových kolegů Petra Vokurky a Oty Poura se ve studiu zvýraznily, a slušné smíchání vokálů nám pak dělalo dost těžkou hlavu. Na ukázku přikládám jednu z písní: John Zrzek (spustí se v novém okně).

Po poradě s Kidem, hudebními režiséry a zvukaři studia Bevox jsme se rozhodli, že příště (bude-li nějaké příště) budeme spolupracovat už jenom s Věrou.

Během léta 1993 se natáčelo další Kidovo CD Schizokrajné lásky (Kidovy vlastní písně o ženách a pro ženy). Věra tam nazpívala tři písně sólově. Byly to: Bílá postýlka, Holka Nitroglycerin a Hraj, Joe!. Stále častěji jsme při nahrávání používali primitivní vypůjčené syntezátory.

Jednání s vydavateli byla složitá, takže CD vyšlo až v roce 1995.

Od září do listopadu jsme pak v Bevoxu vytvářeli další Kidův projekt Staré trampské písně, volné pokračování alba Dávno již.

Věru jsme naklonovali multiplaybackem a vytvořili tak úžasný ženský vokální útvar Spike´s Sisters. Práce s ním šla hladce.

Dále už spolupráce s Kidem nepokračovala. Nastalo období dohadů s vydavateli, urgencí, tahanic a vyhrožování soudem, neboť skoro nikdo neplatil. S Věrou jsme začali uvažovat o společném projektu. Chtěli jsme na bázi skupiny Jednoduše postavit kapelu, která by hrála hlavně její písně. Měl jsem tam spoluúčinkovat jako hráč na klávesy a aranžér. Začal jsem dokonce pracovat na aranžích, ale všechno šlo nějak šejdrem. Studio, ve kterém se mělo točit, přestalo existovat, mně se celý projekt zdál příliš folkový, zkrátka všechno šumělo, až to vyšumělo do ztracena. Začal jsem tak trochu dělat mrtvého brouka a komunikace mezi námi se přerušila.
V únoru 1998 jsem dostal dopis, ve kterém Věra urgovala některé slíbené honoráře za nahrávání Kidových projektů. Hbitě jsem odpověděl, omluvil se a vysvětlil situaci. Vzápětí jsem dostal další zprávu, ze které vyplynulo, že Věra má za sebou velmi obtížný rok. Oba jsme v té době poznali, že jsou některé věci mnohem důležitější než malicherné tahanice o hudební projekty. Začali jsme si pravidelně dopisovat.

V květnu roku 2000 jsem ji navštívil v České Lípě. Skupina Jednoduše už dávno nefungovala, mé hudební projekty nedopadly nijak slavně, měli jsme dojem, že už toho v muzice pro jiné starosti moc neuděláme. 9. září se konalo na hradě Bezdězu svěšování výstavy fotografií Věřina kamaráda Richarda Homoly. Byl jsem pozván. Věra tam shromážděným přátelům několik hodin zpívala. Zažil jsem ji v této roli poprvé - a nestačil jsem zírat!

Seděla uprostřed hlavního sálu starého purkrabství a hrála jednu písničku za druhou. Všechno zpaměti, bez zaváhání, s citem pro improvizovanou dramaturgii. Byly to písničky všech žánrů: od lidovek přes folk, country, pop až po Ježka, občas i latinsky, rusky a anglicky. Při jejím zpěvu starých balad z Britských ostrovů se mi začaly ježit chlupy v zátylku. Došlo mi, že tato dáma nepotřebuje kapelu, že se svým anglicky zpívaným repertoárem je v Čechách naprostým unikátem a že svůj prožitek těchto písní dovede velice silně přenést na posluchače. Naštěstí mi nedalo velkou práci ji přesvědčit: žádná kapela, žádný český folk, ale irské, skotské a anglické tradicionály!