Při Věřiných návštěvách v Budějovicích jsme několikrát vzlétli s mými kamarády-piloty. Oblíbili si nás, protože jsme se nebáli a interiéry letadel nikdy neznečistili. Po úspěšném přistání měli vždy přichystáno občerstvení. Nejvíce Věře fandili pánové Vavruška a Schober. Posledně jmenovaný měl věrnou fenku, která na něj na letišti vždycky trpělivě čekala a radovala se, když přistál. Vašek Schober je držitelem unikátního parašutistického světového rekordu z roku 1962, který může být překonán pouze v případě, že by se obnovila kategorie seskoků na kulatých padácích. 20. května se Věra předvedla v pražské kavárně Samsa v obou svých profesích. Vydavatelství Eminent prezentovalo nového Saroyana: šéfnakladatel Jiří Kuchař vydal přesné instrukce, Věra zazpívala, Mgr. Šaginjan pohovořil o svém osobním setkání se Saroyanem při jeho návštěvě v Arménii a Jiří Lábus přečetl ukázky z Věřina překladu. Se mnou tenkrát do Prahy cestovala kamarádka Marie (ona blondýna vlevo), známá pod jménem Gita Gabrielli, kartářka a muzikantka. V nočním rychlíku cestou domů mi ta dáma vyjasnila, co během večera při svých senzibilních schopnostech vypozorovala. Byl to asi další zlomový moment v mé spolupráci s Věrou. Rozhodla se nadále rozvíjet svou kariéru jak v překladatelství, tak ve zpěvu. A já jsem se rozhodl, že pro ni udělám vše, co bude v mých silách. 13. srpna se povedl pěkný koncert v budějovickém klášteře, který uspořádali manželé Magda a Jarda Kutišovi. V dalších letech spolupráce s nimi vesele pokračovala. A 14. prosince si ve sklepení hradu Lipý zpěvačka, nabalená jako pumpa, vyzkoušela, jak se hraje při 7° Celsia. Zmrzlé publikum to ocenilo. Prostředí různých hradních sklepů, kaplí, kostelů a podobných interiérů Věře velice vyhovuje, i když je to někdy o zdraví. 12. března 2004 se konal první večer v pražském klubu Paměť. Byl to začátek další etapy. Naši kamarádi z hlavního města přivedli své přátele, obnovili a navázali jsme potřebné kontakty. Přišla i Pavla Kapitánová, Věřina spolužačka z konzervatoře. Já jsem se pomalu ujímal manažerské funkce. Cesta metrem k Petrovi Beneschovi (fotil nás, hostil nás) probíhala radostně. Při dalším večeru v květnu jsme získali důkaz o účincích poctivé hudby na němou tvář. Nebyla až tak němá, pes chtěl Věře usilovně něco říct, ale neměl k tomu, žel, uzpůsobená mluvidla. Římskokatolická farnost ve Dvoře Králové uspořádala ve dnech 19. a 20. června akci pod heslem: „Naše radost – vaší radostí“. Konala se na náměstí TGM k výročí 250 let ustavení Mariánského sloupu. Kromě Věry tam vystupovala rodinná skupina zpěváků a hudebníků Koty z Legnice u Krakova (Polsko) a sbor Spiritual – Gospel Singers z Drážďan.Během příprav bylo krásně, avšak při samotném koncertu lilo jako z konve. Obecenstvo bylo zalezlé pod přístřešky, ale Věra bojovala a řádové sestry v publiku se mohly utleskat. Tady nám bylo dobře. Víno bylo dobré, takže nám bylo dobře i v noci ve stanu, ba i druhý den. Přítomen byl i pan Ondřej Neff. 9. července si Věra vyzkoušela zpívání na soukromé akci. Paní spisovatelka Markéta Hejná, se kterou jsme se seznámili v klubu Paměť, vdávala dceru. Svatba se konala v pražské Stromovce, samozřejmě mezi stromy. Zjistili jsme, že Věřin zpěv je účinný i pod širým nebem s nulovým dozvukem. 8. října jsme pokřtili v klubu Paměť druhé cédéčko. Mezi gratulanty se objevil i jeden z našich špičkových jazzových pianistů Milan Dvořák. V dobách, kdy Věra studovala na Ježkově konzervatoři, býval jejím oblíbeným korepetitorem. Nejenže ji uměl citlivě doprovázet, ale dal jí i mnoho dobrých rad k vylepšení pěveckého výrazu. A já jsem byl moc rád, že ho osobně poznávám; v mládí jsem se zoufale snažil naučit jeho úpravy starých českých šlágrů. Konečně možnost zazpívat na větší akci v hlavním sobotním programu. Jednoznačný úspěch přispěl k tomu, že český skotský dudák Václav Rout vyměkl a pozval Věru na hlavní scénu příštích Skotských her. Trochu jej ovšem museli vyhecovat pánové (zleva) Tomáš Karger, Petr Opava a Jiří Wehle. S Tomášem jsme pak prožili vášnivou noc. Chrápal příšerně. Pak do místnosti vtrhla jeho tehdejší partnerka a s výkřikem „Á, TADY JE!“ mu škubla hlavou podobným hmatem, jakým kat zkracuje utrpení věšeného odsouzence. Účinkovalo to, trochu jsme se vyspali a pěvkyně tak mohla druhý den bavit zbytky publika improvizovaným koncertem s Petrem Opavou a dalšími příchozími. 24. července se uskutečnil první koncert v ambitech poutního kostela v Římově. Atmosféra byla úžasná. Stále více se ukazovalo, že nejhezčí a nejpůsobivější koncerty jsou v různých historických prostorách. Staré irské balady tam znějí nejlépe. Hodně také záleží na pořadatelích. V Římově byla výborná „paní přes kulturu“ a velký zájem měl i tehdejší pan starosta. Nebyli jsme tam naposled.