Při Věřiných návštěvách v Budějovicích jsme několikrát vzlétli s mými
kamarády-piloty. Oblíbili si nás, protože jsme se nebáli a interiéry letadel nikdy neznečistili. Po úspěšném
přistání měli vždy přichystáno
občerstvení. Nejvíce Věře fandili
pánové Vavruška a Schober. Posledně jmenovaný měl věrnou fenku, která na něj na letišti vždycky trpělivě čekala a radovala se, když přistál. Vašek Schober je držitelem unikátního parašutistického světového
rekordu z roku 1962, který může být překonán pouze v případě, že by se obnovila kategorie seskoků na kulatých padácích.
20. května se Věra předvedla v pražské kavárně Samsa v obou svých profesích. Vydavatelství Eminent prezentovalo nového Saroyana: šéfnakladatel
Jiří Kuchař vydal přesné instrukce,
Věra zazpívala,
Mgr. Šaginjan
pohovořil o svém osobním setkání se Saroyanem při jeho návštěvě v Arménii a
Jiří Lábus
přečetl ukázky z Věřina překladu. Se mnou tenkrát do Prahy cestovala kamarádka
Marie (ona blondýna vlevo), známá pod jménem
Gita Gabrielli, kartářka a muzikantka. V nočním rychlíku cestou domů mi ta dáma vyjasnila, co během večera při svých senzibilních schopnostech vypozorovala. Byl to asi další zlomový moment v mé spolupráci s Věrou. Rozhodla se nadále rozvíjet svou kariéru jak v překladatelství, tak ve zpěvu. A já jsem se rozhodl, že pro ni udělám vše, co bude v mých silách.
13. srpna se povedl pěkný
koncert v budějovickém
klášteře, který uspořádali manželé
Magda a
Jarda Kutišovi. V dalších letech spolupráce s nimi vesele pokračovala. A 14. prosince si ve sklepení hradu Lipý
zpěvačka, nabalená jako pumpa, vyzkoušela, jak se hraje při 7° Celsia. Zmrzlé
publikum to ocenilo. Prostředí různých hradních sklepů, kaplí, kostelů a podobných interiérů Věře velice vyhovuje, i když je to někdy o zdraví.
12. března 2004 se konal první večer v pražském klubu
Paměť. Byl to začátek další etapy. Naši kamarádi z hlavního města přivedli své
přátele, obnovili a navázali jsme potřebné kontakty. Přišla i
Pavla Kapitánová, Věřina spolužačka z konzervatoře.
Já jsem se pomalu ujímal manažerské
funkce. Cesta
metrem k Petrovi Beneschovi (fotil nás, hostil nás) probíhala
radostně. Při dalším večeru v květnu jsme získali důkaz o účincích poctivé hudby na
němou tvář. Nebyla až tak němá, pes chtěl Věře usilovně něco říct, ale neměl k tomu, žel, uzpůsobená mluvidla.
Římskokatolická farnost ve Dvoře Králové uspořádala ve dnech 19. a 20. června akci pod heslem: „Naše radost – vaší radostí“. Konala se na náměstí TGM k výročí 250 let ustavení Mariánského sloupu. Kromě
Věry
tam vystupovala rodinná skupina zpěváků a hudebníků
Koty z Legnice u Krakova (Polsko) a sbor
Spiritual – Gospel Singers z Drážďan.Během
příprav bylo krásně, avšak při samotném koncertu
lilo jako z konve. Obecenstvo bylo zalezlé pod přístřešky, ale Věra bojovala a řádové sestry v publiku se mohly utleskat.
Tady nám bylo dobře. Víno bylo
dobré, takže nám bylo dobře i v noci
ve stanu, ba i
druhý den. Přítomen byl i pan
Ondřej Neff. 9. července si Věra vyzkoušela zpívání na soukromé akci. Paní spisovatelka
Markéta Hejná, se kterou jsme se seznámili v klubu Paměť, vdávala dceru. Svatba se konala v pražské Stromovce, samozřejmě
mezi stromy. Zjistili jsme, že Věřin zpěv je účinný i
pod širým nebem s nulovým dozvukem.
8. října jsme pokřtili v klubu Paměť
druhé cédéčko. Mezi gratulanty se objevil i jeden z našich špičkových jazzových pianistů
Milan Dvořák. V dobách, kdy Věra studovala na Ježkově konzervatoři, býval jejím oblíbeným korepetitorem. Nejenže ji uměl citlivě doprovázet, ale dal jí i mnoho dobrých rad k vylepšení pěveckého výrazu. A já jsem byl moc rád, že ho osobně poznávám; v mládí jsem se zoufale snažil naučit jeho úpravy starých českých šlágrů.
Konečně možnost zazpívat na
větší akci v hlavním sobotním programu. Jednoznačný úspěch přispěl k tomu, že český skotský dudák
Václav Rout vyměkl a pozval Věru na hlavní scénu příštích
Skotských her. Trochu jej ovšem museli vyhecovat
pánové (zleva)
Tomáš Karger,
Petr Opava a
Jiří Wehle. S Tomášem jsme pak prožili vášnivou
noc. Chrápal příšerně. Pak do místnosti vtrhla jeho tehdejší partnerka a s výkřikem „Á, TADY JE!“ mu škubla hlavou podobným hmatem, jakým kat zkracuje utrpení věšeného odsouzence. Účinkovalo to, trochu jsme se vyspali a pěvkyně tak mohla druhý den bavit zbytky publika improvizovaným
koncertem s Petrem Opavou a dalšími příchozími.
24. července se uskutečnil první koncert v ambitech poutního kostela
v Římově. Atmosféra byla úžasná. Stále více se ukazovalo, že nejhezčí a nejpůsobivější koncerty jsou v různých historických prostorách. Staré irské balady tam znějí nejlépe. Hodně také záleží na pořadatelích. V Římově byla výborná „paní přes kulturu“ a velký zájem měl i tehdejší pan starosta. Nebyli jsme tam naposled.