To je moje babička v dobách, kdy vůbec netušila, že bude mít geniálního vnuka. Mám-li nějaký hudební talent, zdědil jsem jej po ní; druhá babička a dědečkové byli nemuzikální. Tato pramáti Anna byla nejmladším potomkem manželů Zochových. Prababička pocházela z rodu, který má v různých dokumentech různé varianty příjmení: od českého Štibic, přes Štibitz až po Stiebitz. Nepodařilo se mi potvrdit, že byla příbuzná s rodinou, která vyráběla známé tahací harmoniky, ale považuji to za pravděpodobné.

Rodokmen Zochů jsme za pomoci odborného genealoga vystopovali až hluboko do 17. století: nějaký Pavel Zoch se narodil asi roku 1615, jeho potomci Matěj (asi 1643), Vavřinec (1670), Vojtěch (1715), Šimon (1747) a Vít (1779) žili v obci Mnich a byli to různí zemědělci, podruhové, sedláci a chalupníci. Další Vít (1818 až 1880) se ocitá v českých Budějovicích jako zednický tovaryš, bere si o dva roky starší Magdalenu Valentovou (dceru truhláře) a zplodí s ní mého pradědečka. Kmotr Mikuláš Illek už nestačí podepsat zápis v matrice, neboť ho v noci po křtu sklátí infarkt.

Kde se v malém Petrovi vzal hudební talent a jak se dostal k tomu, že nakonec vlastnil hudební školu v uličce u českobudějovického náměstí, to jsem zatím nevypátral. Škola byla v nynější Plachého ulici, pradědeček tam údajně měl několik učeben s klavíry.

Byl to asi šikovný chlapík. Zemřel 16. července 1914 v baráku, který koupil pro svou velikou rodinu v Mariánské ulici (nyní Tůmova). V témže domě se narodil můj otec, posléze i já. Secesní dvoupatrový dům se šesti byty, zkrátka v té době normální rodinný domek.

Pradědeček se nedožil smutného konce svého jediného syna Petra. Ten byl ještě v červenci 1917 v Haliči na koni.

Dotáhl to až na hodnost podporučíka u proslulého 91. regimentu a patrně se potkal i s Haškem a ostatními vzory Švejkových kumpánů. Objevil jsem fotku, kterou odtud poslal jako pohlednici své mámě.

Hašek a další Češi na ruské frontě hromadně dezertovali až do té míry, že příslušné oddíly rakouská armáda raději přesunula na italskou frontu. Petr nedezertoval a mohl tak naplnit svůj osud v bojích okolo řeky Soči.

Z knihy zemřelých jsem zjistil, že zemřel 2. října 1917.

Zvláštní je, že příčina smrti „neudána dle úmrtního oznámení“, ačkoli je zaznamenán její svědek.

K jeho úmrtí došlo v období mezi posledními dvěma otevřenými bitvami, v době, kdy se v horách vojáci z obou stran snažili podkopat pod nepřítele a nečekaně ho vyhodit do vzduchu. Co se mu asi přihodilo?

Podle záznamu byl Petr pohřben ve slovinské vesnici Čepovan.

Bývalo tam u obecního hřbitova obrovské vojenské pohřebiště, kde je dnes už jenom trávník s malým pomníkem.

Náhrobky byly na konci první světové války použity jako stavební materiál. Hm. Petrovu parádní šavli mám doma viset na zdi jako připomínku pomíjivosti a nevybíravého osudu.

Kromě syna měl pradědeček ještě 5 (slovy pět) dcer! Nejstarší Marie, zvaná Márinka, klavíristka, se provdala za pana Hanse Powischera.

Jejich syn sehrál pro hudební aktivity naší rodiny zásadní roli: učil totiž mého otce hrát na piáno. Mladší Karolina, zpěvačka a pianistka, byla prý nejtalentovanější, ale bohužel zemřela mladá na tuberkulózu.

Další dcera Františka měla lví podíl na mém hudebním rozvoji, naučila mě hrát na klavír. Následující Helena zůstala svobodná a žila jako učitelka němčiny a hry na klavír v Karlových Varech.

Na této fotografii lze rozeznat podpis jejího autora: K. de Tampier. To byl můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznal. Fotograf, spiritista a tak trochu podvodník; prohlašoval, že je potomkem francouzské šlechty. Genealogické pátrání však vydalo tento výsledek: Vavřinec Tampier (1667 až 1752), Jiří (1716 až 1760 Lásenice), Bartoloměj (1753 až 1791), Bartoloměj (1785 až 1852 Hojovice), Leopold (1809 až 1859 J. Hradec), Rudolf (1856 až 1917 Vídeň, Jindřichův Hradec, Budějovice), Karel (1889 až 1945 Mezimostí, Č. Budějovice). Původně polní mistři, tedy šéfové přes pastviny a pasáčky ovcí, první Bartoloměj byl šenkýř, druhý soběslavský měšťan, Leopold umřel jako soudní vykonavatel, Rudolf byl průvodčím na dráze, dědeček Karel je veden jako fotograf. Má babička Anna, nejmladší z dcer, nejprve chodila s jeho bratrem Robertem, pak ji ale uchvátil ON.

Vzala si ho, syna mu porodila a po jednom roce se s ním rozvedla. To tehdy nebylo vůbec obvyklé. Nepřekonatelný odpor. Říkala mi, že chtěl maličkého mého tatíčka, nemluvňátko nebohé, hypnotizovat v postýlce.

Na Anninu hudební výchovu už pradědeček neměl dost sil. Vyučila se modistkou a věnovala se vášnivě hlavně tanci. Pro neznalé: modista je člověk, který vyrábí klobouky a jiné pokrývky hlav dle vlastních návrhů. Starší sestry Zochovy se za éry němého filmu aktivně zapojily jako doprovodné klavíristky v budějovických kinech Grand, Elekta a Hvězda. Františka si vzala tanečního mistra Boušu.

Ten přivezl ze studijního pobytu v Paříži do Českých Budějovic noty a hudební nástroje pro vůbec první tzv. „jazzovou“ kapelu v Čechách. Františka v ní hrála na klavír, moje babička Anna byla mistrovou taneční partnerkou. Jezdívali spolu v létě řídit taneční zábavy v lázních.

Bouša se stal majitelem a provozovatelem českobudějovické tančírny Lucerna. Babička kromě tancování také vybírala vstupné a peníze pak nosila k ránu temnými ulicemi domů. Jednou za ní šel podezřelý chlap, ale babička to vyřešila rázně: měla totiž prachy v tašce v kovové kasičce, takže ji použila jako zbraň a toho loupežníka švihem majzla po hlavě.

Lucerna měla po druhé světové válce pohnuté osudy. Nejprve byla znárodněna a využívána jako sklad oděvů a babička Anna tam byla zaměstnána jako skladnice; zase tančila, ale mezi regály s balíky šatstva po pečlivě naolejovaném bývalém nejlepším parketu v Budějovicích.

Anna byla ze všech sester vždy největší diblík, tatínkovi kdysi málem rozsedla tříkolku. Takže se i do nové role vpravila bez větší újmy.

Po roce 1989 získali Boušovi potomci objekt v restituci zpátky. Znovu tam po všelijakých peripetiích byl obnoven taneční sál, nakonec tam provozovali k nelibosti sousedů hlučnou diskotéku. V roce 2018 tento dům opět změnil majitele. Podle internetu tam v současné době (2020) probíhají rekonstrukce.

Nemohu ovšem vynechat důležitou postavu z galerie předků. Manželé Powischerovi měli syna, který (pokud vím) vystudoval práva a byl vynikajícím hudebníkem. Naučil mého otce hrát na klavír, hrál i na varhany, byl dirigentem německého operního souboru v budějovickém divadle. Jeho původní jméno mu vadilo, neboť dobrosrdeční spolužáci mu je komolili na popowischer, tedy vytěrač prdelky. I zvolil si důstojnější variantu, tuším, že rodné jméno své babičky.

Po první světové válce nastaly problémy s určováním národnosti. Rodina učitele hudby a regenschoriho Zocha byla brána jako rakouská, dcery chodily do německých škol, byla jim tudíž přisuzována národnost německá. Oni sami o tom asi do té doby vůbec nepřemýšleli. Syn psal z fronty mamince krasopisně česky, v knize zemřelých je záznam veden česky, ale v některých dokumentech je všechno německy. Když se dcery vdaly, automaticky přebíraly národnost podle manžela. Marie a Helena tedy byly Němky, Františka a Anna Češky, sestry nesestry. Karolínka měla štěstí, byla v nebíčku. Helena se vyhnula po 2. světové válce v Karlových Varech odsunu jenom díky dobrým českým sousedům, které učila němčinu (!). Dopisovala si s mou babičkou česky s mnoha německými vsuvkami a odbočkami; s otcem jsme se při četbě oněch textů váleli smíchy. Všemi milovaný a obdivovaný Hans Powischer, zvaný v rodině krásně česky Hanzínek, byl jako Němec snad i chvíli zavřen a posléze odsunut do Bavorska. Provozoval tam i komorní barokní hudbu, hrál na cembalo a na varhany; jeho nahrávky občas vysílalo německé rádio a mé pratetičky v Čechách to vždy s dojetím poslouchaly.

Za války měl taneční mistr Bouša dobré výdělky zvláště poté, co wehrmacht začal prohrávat. Němci zakázali taneční zábavy, ale nezakázali výuku tance!!!. V Lucerně se rázem rozjela řada tanečních kurzů pro dospělé, pokročilé, začátečníky atd., atd. a bylo veselo. Můj tatínek, už dospělý člověk, fungoval jako pomocník tancmajstra, chodil vytáčet škaredé tanečnice, aby z kurzů odcházely spokojeny. Bouša také jezdil „vyučovat“ do měst a větších obcí mimo Budějovice. Při jednom takovém výjezdu do Dolního Bukovska se jeho unavená partnerka náhodou posadila vedle místní gardedámy. Slovo dalo slovo, domluvily se na letním pobytu mé babičky Anny (se synem!) u mé druhé babičky Boženy. Ta měla dvě dcery. K pobytu došlo, výsledek (který pozorný čtenář jistě tuší) se dostavil. Táta si vybral starší dceru, tu pilnější. Riskovali i svatbu, neboť válka už končila.

Sotva se tak stalo, přišlo osvobození. Nastala doba vyšetřování,

ověřování

a osvědčování,

která měla dozvuky ještě pět let po válce, kdy si teprve vzpomněli na mě a mou matku:

Otec dostal i důležité vysvědčení,

které mu umožnilo udělat v následujích letech hvězdnou kariéru záložního důstojníka v československé, pak lidové, ba i v socialistické armádě.

A Dolní Bukovsko doufalo v zářnou budoucnost.