Karel Tampier - logo
V rodinných
archivech
se najdou
ledajaké
zajímavosti!
Obsah:
Co bylo předtím
Dětství (1946-1964)
Studia (1964-1970)
Kapely (1970-1993)
Tápání (1994-2000)
Manažel (2000-2015)
Manažer (2016-????)
YouTube
Znamení Raka
CO BYLO PŘEDTÍM
To je moje babička v dobách, kdy vůbec netušila, že bude mít geniálního vnuka. Mám-li nějaký hudební talent, zdědil jsem jej po ní; druhá babička a dědečkové byli nemuzikální. Tato pramáti Anna byla nejmladším potomkem manželů Zochových. Rodokmen Zochů jsme za pomoci odborného genealoga vystopovali až hluboko do 17. století: nějaký Pavel Zoch se narodil asi roku 1615, jeho potomci Matěj (asi 1643), Vavřinec (1670), Vojtěch (1715), Šimon (1747) a Vít (1779) žili v obci Mnich a byli to různí zemědělci, podruhové, sedláci a chalupníci. Další Vít (1818 až 1880) se ocitá v českých Budějovicích jako zednický tovaryš, bere si o dva roky starší Magdalenu Valentovou (dceru truhláře) a zplodí s ní mého pradědečka. Kmotr Mikuláš Illek už nestačí podepsat zápis v matrice, neboť ho v noci po křtu sklátí infarkt. Kde se v malém Petrovi vzal hudební talent a jak se dostal k tomu, že nakonec vlastnil hudební školu na českobudějovickém náměstí, to jsem zatím nevypátral. Byl to asi šikovný chlapík. Zemřel 16. července 1914 v domě, který koupil pro svou velikou rodinu v Mariánské ulici (nyní Tůmova). V témže domě se narodil můj otec, posléze i já. Secesní dvoupatrový dům se šesti byty, zkrátka normální rodinný domek.
Pradědeček se nedožil smutného konce svého jediného syna Petra. Ten to dotáhl až na hodnost podporučíka u proslulého 91. regimentu a patrně se potkal v Haliči i s Haškem a ostatními vzory Švejkových kumpánů. Avšak nedezertoval a přesunul se tím pádem na italskou frontu. Z knihy zemřelých jsem zjistil, že padl 2. října 1917, příčina smrti neudána, a pohřben byl ve slovinské vesnici Čepovan, na velkém vojenském hřbitově. Dnes je tam jenom trávník s centrálním památníkem. Náhrobky byly na konci první světové války použity jako stavební materiál. Hm. Petrovu parádní šavli mám doma viset na zdi jako připomínku pomíjivosti a nevybíravého osudu.
Kromě syna měl pradědeček ještě 5 (slovy pět) dcer! Nejstarší Márinka se provdala za pána, o jehož synovi bude ještě řeč, mladší Karolínka byla prý nejtalentovanější a zemřela mladá na tuberkulózu, Františka měla lví podíl na mém hudebním rozvoji, Helenka zůstala svobodná a žila jako učitelka němčiny a hry na klavír v Karlových Varech. Na této fotografii lze rozeznat podpis jejího autora: K. de Tampier. To byl můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznal. Fotograf, spiritista a tak trochu podvodník; prohlašoval, že je potomkem francouzské šlechty. Genealogické pátrání však vydalo tento výsledek: Vavřinec Tampier (1667 až 1752), Jiří (1716 až 1760 Lásenice), Bartoloměj (1753 až 1791), Bartoloměj (1785 až 1852 Hojovice), Leopold (1809 až 1859 J. Hradec), Rudolf (1856 až 1917 Vídeň, Jindřichův Hradec, Budějovice), Karel (1889 až 1945 Mezimostí, Č. Budějovice). Původně polní mistři, tedy šéfové přes pastviny a pasáčky ovcí, první Bartoloměj byl šenkýř, druhý soběslavský měšťan, Leopold umírá jako soudní vykonavatel, Rudolf byl průvodčím na dráze, Karel je veden jako fotograf. Má babička Anna nejprve chodila s jeho bratrem Robertem, pak ji ale uchvátil Karel. Vzala si ho, syna mu porodila a po roce se s ním rozvedla, což tehdy nebylo vůbec obvyklé.
Sestry Zochovy se za éry němého filmu aktivně zapojily jako doprovodné klavíristky v budějovických kinech Grand, Elekta a Hvězda. Františka si vzala tanečního mistra Boušu, ten přivezl z Paříže do Českých Budějovic noty a hudební nástroje pro vůbec první tzv. „jazzovou“ kapelu v Čechách. Františka v ní hrála na klavír, moje babička Anna byla mistrovou taneční partnerkou. Jezdívali v létě řídit taneční zábavy v lázních, Bouša se stal majitelem a provozovatelem tančírny Lucerna. Ta měla po druhé světové válce pohnuté osudy. Nejprve byla znárodněna a využívána jako sklad oděvů, v němž byla zaměstnána i babička Anna; zase tančila, ale mezi regály s balíky šatstva po pečlivě naolejovaném bývalém nejlepším parketu v Budějovicích. Po roce 1989 získali Boušovi potomci objekt v restituci zpátky. Znovu tam po všelijakých peripetiích byl obnoven taneční sál, nakonec tam provozovali k nelibosti sousedů hlučnou diskotéku. V současné době (2018) právě tento dům opět změnil majitele a není jisté, co bude. Anna byla ze všech sester vždy největší diblík, takže se i do role skladnice vpravila bez větší újmy.
Nemohu ovšem vynechat důležitou postavu z galerie předků. Manželé Powischerovi měli syna, který (pokud vím) vystudoval práva a byl vynikající hudebník. Naučil mého otce hrát na klavír, hrál i na varhany, byl dirigentem německého operního souboru v budějovickém divadle. Jeho původní jméno mu vadilo, neboť dobrosrdeční spolužáci mu je komolili na popowischer, tedy vytěrač prdelky. I zvolil si důstojnější variantu, tuším, že rodné jméno babičky. Po první světové válce nastaly problémy s určováním národnosti. Rodina učitele hudby a regenschoriho Zocha byla brána jako rakouská, dcery chodily do německých škol, byla jim tudíž přisuzována národnost německá. Když se vdaly, automaticky změnily národnost podle manžela. Marie a Helena tedy byly Němky, Františka a Anna Češky. Karolínka měla štěstí, byla v nebíčku. Všemi milovaný a obdivovaný Hans Powischer (Peter Seitenberg), zvaný v rodině Hanzínek byl jako Němec snad i chvíli zavřen a posléze odsunut do Bavorska. Provozoval tam i komorní barokní hudbu, hrál na cembalo a jeho nahrávky občas vysílalo německé rádio. Tetičky v Čechách to vždy s dojetím poslouchaly.
Za války měl taneční mistr Bouša dobré výdělky zvláště poté, co wehrmacht začal prohrávat. Němci zakázali taneční zábavy, ale nezakázali výuku tance. V Lucerně se rázem rozjelo několik tanečních kurzů pro dospělé, pokročilé, začátečníky atd., atd. a bylo veselo. Můj tatínek, už dospělý člověk, fungoval jako pomocník tancmajstra, chodil vytáčet škaredé tanečnice, aby z kurzů odcházely spokojeny. Bouša též jezdil „vyučovat“ do měst a větších obcí mimo Budějovice. Při jednom takovém výjezdu do Dolního Bukovska se jeho unavená partnerka náhodou posadila vedle místní gardedámy. Slovo dalo slovo, domluvily se na letním pobytu mé babičky Anny (se synem) u mé druhé babičky Boženy. Ta měla dvě dcery. K pobytu došlo, výsledek (který pozorný čtenář jistě tuší) se dostavil. Táta si vybral tu starší, pilnější. Riskovali svatbu, neboť válka končila. Sotva se tak stalo, nastala doba vyšetřování, ověřování a osvědčování, která měla dozvuky ještě po pěti letech. Otec dostal i důležité vysvědčení, které mu umožnilo udělat v následujích letech hvězdnou kariéru záložního důstojníka v československé, pak lidové, ba i v socialistické armádě. A Dolní Bukovsko doufalo v zářnou budoucnost.
1615 – 1946
Petr Zoch (1917)

Podívat se
do minulosti
před narozením
je důležité,
lépe si člověk
porozumí.

inicily