Karel Tampier - logo
V rodinných
archivech
se najdou
ledajaké
zajímavosti!
Obsah:
Co bylo předtím
Dětství (1946-1964)
Studia (1964-1970)
Kapely (1970-1993)
Tápání (1994-2000)
Manažel (2000-2015)
Manažer (2016-????)
YouTube
Znamení Raka
STUDIA
To je má alma mater, strojní fakulta ČVUT. Tedy její původní stará budova na Karlově náměstí, do které jsem v září 1964 nastoupil. Studoval jsem v bouřlivých šedesátých letech. Píšu hudební životopis, takže o politice se zmíním jenom okrajově, bude-li to s mou muzikantskou kariérou nějak souviset. Hned při seznamování s novými spolužáky jsem narazil na jednoho, který sháněl klavíristu. Neváhal jsem a už v lednu jsem se ocitl v Krkonoších, kde jsme hráli postupně na třech boudách rekreantům. Onen spolužák je označen jmenovkou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si ho vygoogloval! Stal se totiž po návratu z emigrace zakladatelem waldorfského školství v České republice. Na horách bylo tenkrát hezky a veselo. V další sezóně se obsazení kapely, do které jsem přitáhl i svého přítele Pavla Kozáka (bicí), trochu změnilo. Kapelníkem byl Václav Kocourek, což je na tomto snímku onen pán zcela vpravo. Jeho stejnojmenný otec byl malíř, grafik, ilustrátor a restaurátor. Poznal jsem tak osobně člověka, který kreslil obrázky i do mých oblíbených technických časopisů. Při jedné mojí návštěvě u Kocourků doma zašátral Mistr v rozestlané posteli a se slovy „něco vám ukážu“ mi podal do ruky zlomky poničené originální zakládací listiny Národního divadla (!!!), pečlivě zatavené ve fóliích. Právě je totiž zkoumal a vytvářel jejich dokonalou kopii. Byl Mánesovým fanouškem a radostně mi také ukazoval a dokazoval, jak Mikoláš Aleš své slavné lunety kopíroval podle něj.
Další zajímavou osobností byl hudební skladatel Alois Palouček (1931-1986), kterého nám zřizovatel naší kapely, Obvodní kulturní dům Praha 10 přidělil jako rádce a metodického vůdce. O rockové muzice ten pán neměl ani páru, zato nám sliboval, že z nás udělá něco jako byla tehdy skupina Karla Duby. Neudělal, nechtěli jsme. A Dubova skupina skoro celá zahynula při autohavárii v Mongolsku v den, kdy nás podruhé „osvobozovala“ sovětská armáda. Jenom Karel Vágner přežil. Zkoušeli jsme v kulturním domě Solidarita, známém z filmu Nejistá sezona. Tam, kde po letech hráli Cimrmani a kde v roce 2018 sídlí Strašnické divadlo, jsem kromě radícího bývalého šéfa Souboru Julia Fučíka vyfasoval také klávesový hudební nástroj. Němečtí soudruzi dodali zařízení ve třech kufrech. Ve dvou byl samotný nástroj a stojan, další obsahoval reproduktory a skrýval v sobě i zesilovač. Velmi sofistikované. Když se to složilo, vypadalo to takhle. V podstatě malé elektronické varhánky, ovšem elektronkové! Žádné tranzistory a integrované obvody! Poctivé lampy! Mělo se to dle návodu dát naladit potenciometry na zadní straně. Nedalo, musel horní dekl dolů a pak se mohlo kroutit dalšími dvaceti čtyřmi(!) trimry. Pokud byla ionika ve špatné náladě, měnila svévolně nejen výšku tónů, ale i barvu zvuků. Na vystoupení jsem musel přijít o dvě hodiny dříve, nechat stroj zahřát na provozní teplotu a pak rejdit šroubovákem, naslouchat, rejdit, naslouchat, rejdit... Kapelu jsme s Pavlem Kozákem opustili po dvou letech účinkování v okamžiku, kdy si pánové kytaristé pořídili stowattové zesilovače (zatím měli jen 25W), přehlušovali jeden druhého a nám ničili sluch.
Během třetího ročníku jsem měl mnoho starostí se školou, hudba šla stranou. Na koleji nebyl klavír, a tak jsem se začal učit na kytaru. Vedoucí naší studijní skupiny mě jednou pozval domů a nahrál mi něco, co jsem do té doby neposlouchal: symfonickou hudbu. Čajkovského klavírní koncert b-moll a Alpskou symfonii Richarda Strausse. Půjčil jsem si v knihovně příslušné partitury a začal si budovat hudební představivost. Pak přišel podzim sedmašedesátého roku, zúčastnil jsem se své první Stezky, čtyřdenního hvězdicového turistického pochodu. Konal se koncem října v Lužických horách. Tam, kde teď ve stáří jezdím na výlety. Seznámil jsem se tam s dámou, co měla hlas jako Pilarová a dokonce jí byla trochu podobná. Nějak to šlo do ztracena, neboť jsem byl nešikovně nešťastně zamilován do jedné nemuzikální spolužačky. Druhý den po našem návratu ze Stezky se odehrály tzv. STRAHOVSKÉ UDÁLOSTI. Jako přímý účastník konstatuji, že to bylo trochu jinak, než jak se o tom teď píše a vypráví. Domníval jsem se, že s aktivním provozováním hudby je konec.
Pobyt v Praze mi ale umožnil mnohé pasivní hudební zážitky, jak tak v paměti lovím:
  • Mezinárodní jazzové festivaly
  • koncerty anglické kapely Mr. Ackera Bilka
  • produkce Šimka a Grossmana v klubu Olympik ve Spálené ulici
  • první koncert Golden Kids 25. listopadu 1968, kde Helenka Vondráčková hrála na piáno, baletila a jezdila na kolečkových bruslích
  • společný koncert Greenhornů, White Stars a skupiny Tornádo s Josefem Lauferem
  • koncert Duka Ellingtona v Lucerně
  • společný recitál Pilarové a Gotta v Semaforu (všechno na half-playback, jen Bohouš Zoula s houslemi živý)
Samé úžasné a zvláštní zážitky. Potkal jsem se také se zajímavými lidmi přímo. V Klubu 007 na Strahově hrávala kapela Ronnyho Martona. Ze všech cizinců, studujících v Praze, byli Indonésané nejpříjemnější a nejlépe chápali české vtipy. Ronny zpíval písničky z repertoáru Toma Jonese velkým hlasem a nikoho by tenkrát ve snu nenapadlo, že ho Petr Hannig jednou donutí zpívat Hastrmane tatrmane, helou!
V posledním ročníku jsem bydlel s Karlem Nývltem. Byl jsem mu v osmašedesátém roce svědkem na svatbě, přijeli pak s manželkou na svatební cestu k nám na chatu u Českých Budějovic, kterou jsme s rodiči právě dobudovali. Dorazili 20. srpna 1968 (!) odpoledne. Druhý den už jsme se budili hukotem nákladních antonovů, přistávajících na letišti v Plané. Po třech dnech Nývltovi odjeli domů do Nového Města nad Metují, hezky přes celé Čechy, proti sovětským vojenským kolonám. Naštěstí jsme to všichni přežili ve zdraví. S Karlovou vydatnou pomocí jsem pak na koleji složil píseň Už větry tichnou, kterou po létech s velkým úspěchem hrávali Bobři. ZDE VIDEO. Pravidleně jsme také pořádali mezinárodní besídky s polskými kamarády. Ten vlevo studoval na FAMU režii a později se doma docela prosadil.
Ke konci studií jsem na tom byl tak, že jsem dělal zkoušky s půlročním zpožděním, takže jsem nakonec musel o půl roku odložit obhajobu diplomové práce. To bylo nepříjemné, ale mělo to dva pozitivní důsledky:
  1. Za jednoho slunečného dne jsem dostal vhled, co mám po návratu do Českých Budějovic udělat. Kromě jiného jsem se rozhodl, že založím kapelu se zaměřením na folkovou a country muziku.
  2. Bydlel jsem se Zdeňkem Vágnerem, který se zanedlouho stal vedle Pavla Kozáka
  3. jejím zakladatelem.
Konec dobrý, všechno dobrý. Můžeme si v klidu naladit.
1964 – 1970
Byl jsem i otrokem

Cestou od bigbítu
přes různou hudbu
artificiální i
nonartificiální
až ke country
a folk music.

inicily