Moje alma mater, strojní fakulta ČVUT. Tedy její původní stará budova na Karlově náměstí, do které jsem v září 1964 nastoupil. Studoval jsem v bouřlivých šedesátých letech. Píšu hudební životopis, takže o politice se zmíním jenom okrajově, bude-li to s muzikantskou kariérou nějak souviset. Hned při seznamování s novými spolužáky jsem narazil na jednoho, který sháněl klavíristu. Neváhal jsem a už v lednu jsem se ocitl v Krkonoších, kde jsme hráli postupně na třech boudách rekreantům.

Onen spolužák je označen jmenovkou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si ho nyní vygoogloval!

Stal se totiž po návratu ze švýcarské emigrace zakladatelem waldorfského školství v České republice.

V další sezóně se obsazení kapely, do které jsem přitáhl i svého přítele Pavla Kozáka (bicí), trochu změnilo.

Kapelníkem byl Václav Kocourek, což je na obou snímcích ten pán zcela vpravo:

Jeho stejnojmenný otec (*1915, +1986) byl malíř, grafik, ilustrátor a restaurátor. Poznal jsem tak osobně člověka, který kreslil obrázky i do mých oblíbených technických časopisů. Při jedné návštěvě u Kocourků zašátral Mistr v rozestlané posteli a se slovy „něco vám ukážu“ mi podal do ruky zlomky poničené originální zakládací listiny Národního divadla (!!!), pečlivě zatavené ve fóliích. Právě je totiž zkoumal a vytvářel jejich dokonalou kopii. Byl Mánesovým fanouškem a radostně mi také ukazoval a dokazoval, jak Mikoláš Aleš své slavné lunety doslova kopíroval podle něj.

Další zajímavou osobností byl hudební skladatel Alois Palouček (*1931, +1986), kterého nám zřizovatel naší kapely, Obvodní kulturní dům Praha 10 přidělil jako rádce a metodického vůdce. Bývalý vedoucí Souboru Julia Fučíka a Uměleckého souboru ministerstva vnitra, autor mnoha vojenských a tanečních písní (Ať se točí dál, Až půjde Praha večer spát, Karafiát, Májový valčík...) sice o rockové muzice neměl ani páru, zato nám sliboval, že z nás udělá něco jako byla tehdy skupina Karla Duby. Neudělal, nechtěli jsme. A Dubova skupina pak skoro celá zahynula při autohavárii v Mongolsku zrovna v den, kdy nás podruhé „osvobozovala“ sovětská armáda. Jenom Karel Vágner tehdy přežil.

Zkoušeli jsme v kulturním domě Solidarita, známém z filmu Nejistá sezóna. Tam, kde po letech hráli Cimrmani a kde se to v roce 2020 jmenuje Strašnické divadlo.

Kromě odborného poradce jsme také vyfasovali klávesový hudební nástroj.

Němečtí soudruzi dodali zařízení ve třech kufrech. Ve dvou byl samotný nástroj a stojan, další byl vlastně reprobedna, ve které se skrýval i zesilovač.

Velmi sofistikované. Když se to složilo, byly to v podstatě malé elektronické varhánky, ovšem elektronkové! Žádné tranzistory a integrované obvody! Poctivé lampy! Mělo se to dle návodu dát naladit potenciometry na zadní straně.

Nedalo, musel horní dekl dolů.

Pokud byla ionika ve špatné náladě, měnila svévolně nejen výšku tónů, ale i jejich barvu. Na vystoupení jsem musel přijít o dvě hodiny dříve, nechat stroj zahřát na provozní teplotu a pak rejdit šroubovákem, naslouchat, rejdit, naslouchat, rejdit...
Kapelu jsme s Pavlem Kozákem opustili po dvou letech účinkování v okamžiku, kdy si pánové kytaristé pořídili stowattové zesilovače (zatím měli jen 25W), přehlušovali jeden druhého a nám ničili sluch. Odposlechy tenkrát ještě nebyly.

Během třetího ročníku jsem měl mnoho starostí se školou, hudba šla stranou. Na koleji nebyl klavír, a tak jsem se začal učit na kytaru. Vedoucí naší studijní skupiny Přemysl Malý, zvaný Vasil, mě jednou pozval domů a nahrál mi něco, co jsem do té doby neposlouchal: symfonickou hudbu.

Čajkovského klavírní koncert b-moll a Alpská symfonie Richarda Strausse byly první dva kousky, kterými jsem se zaobíral. Půjčil jsem si v knihovně příslušné partitury a začal si budovat hudební představivost.

Pak přišel podzim sedmašedesátého roku, zúčastnil jsem se své první Stezky, čtyřdenního hvězdicového turistického pochodu, který pořádal Turistický akademický klub. Konal se koncem října v Lužických horách. Tam, kde teď ve stáří jezdím z domova v České Lípě na výlety.

Seznámil jsem se tam s dámou, co měla hlas jako Pilarová a dokonce jí byla trochu podobná. Nějak to šlo do ztracena, neboť jsem byl nešikovně nešťastně zamilován do jedné nemuzikální spolužačky. Druhý den po našem návratu ze Stezky se odehrály tzv. STRAHOVSKÉ UDÁLOSTI. Jako přímý účastník konstatuji, že to bylo trochu jinak, než jak se o tom teď píše a vypráví. V té době jsem se domníval, že s aktivním provozováním hudby je konec.

Pobyt v Praze mi ale umožnil mnohé pasivní hudební zážitky, jak tak v paměti lovím:

• Mezinárodní jazzové festivaly
• koncerty anglické kapely Mr. Ackera Bilka
• produkce Šimka a Grossmana v klubu Olympik ve Spálené ulici
• první koncert Golden Kids 25. listopadu 1968, kde Helenka Vondráčková hrála na piáno, baletila a jezdila na kolečkových bruslích
• společný koncert Greenhornů, White Stars a skupiny Tornádo s Josefem Lauferem
• koncert Duka Ellingtona v Lucerně
• společný recitál Pilarové a Gotta v Semaforu (všechno na half-playback, jen Bohouš Zoula s houslemi živý)

Samé úžasné a zvláštní životní momenty. Potkal jsem se také se zajímavými lidmi přímo. V Klubu 007 na Strahově hrávala kapela Ronnyho Martona.

Ze všech cizinců, studujících v Praze, byli Indonésané nejpříjemnější a nejlépe chápali české vtipy. Ronny zpíval anglicky písničky z repertoáru Toma Jonese velkým hlasem a nikoho by tenkrát ve snu nenapadlo, že ho Petr Hannig jednou donutí kňourat Hastrmane tatrmane, helou!

V posledním ročníku jsem bydlel s Karlem Nývltem. Byl jsem mu v osmašedesátém roce svědkem na svatbě, přijeli pak s novomanželkou na svatební cestu na naši právě dobudovanou chatu u Českých Budějovic. Dorazili 20. srpna 1968 (!) odpoledne. Druhý den už jsme se budili hukotem nákladních antonovů, přistávajících na letišti v Plané. Po třech dnech Nývltovi odjeli domů do Nového Města nad Metují, hezky přes celé Čechy, proti sovětským vojenským kolonám. Naštěstí jsme to všichni přežili ve zdraví. S Karlovou vydatnou pomocí jsem pak na koleji složil píseň Už větry tichnou, kterou po létech s velkým úspěchem hrávali Bobři.

Můžete si ji pustit na videu.

Na koleji jsme pravidelně pořádali mezinárodní besídky s polskými kamarády. Ten vlevo studoval na FAMU režii a později se v Polsku docela prosadil.

Ke konci studií jsem byl nějak ve skluzu, dělal jsem zkoušky s půlročním zpožděním, takže jsem nakonec musel o půl roku odložit obhajobu diplomové práce. To bylo nepříjemné, ale mělo to dva pozitivní důsledky:

1. Za jednoho slunečného dne jsem dostal vhled, co mám po návratu do Českých Budějovic udělat. Kromě jiného jsem se rozhodl, že založím kapelu se zaměřením na folkovou a country muziku.
2. Bydlel jsem na koleji se Zdeňkem Vágnerem, který se pak zanedlouho stal vedle mého kamaráda z dětství Pavla Kozáka jejím spoluzakladatelem.

K promoci nakonec došlo; později, ale přece.

Konec dobrý, všechno dobrý. Můžeme si v klidu naladit.