To jsem já v období nejistot. Chvíli jsem pracoval v Domě techniky, pak jsem vedl jihočeskou pobočku pražské podvodné školy. Když zkrachovala, dlužila mi na výplatách 68 tisíc. To jsem promlčel. Soudit se s pražskými šíbry? Kde vzít odvahu, čas a peníze na právníky? Pozitivní na té době ale bylo, že jsem na všech tehdejších pracovištích měl k dispozici počítače. Využíval jsem to k intenzivnímu studiu jejich ovládání, což se mi následně velice vyplatilo. Při nahrávání projektů s Kapitánem Kidem jsem používal vypůjčené syntezátory celkem úspěšně. To mě přivedlo k názoru, že na zakládání další kapely už nemám nervy a raději si pořídím tisíce neviditelných e-muzikantů od firmy Roland.

I napochodoval jsem do vyhlášené budějovické firmy MELODIE VOŘÍŠEK a objednal si tehdy špičkový modul Roland JV 880, sequencer MC-50 a MIDI klávesnici. Další modernější modul JV 1080 jsem pak pořídil později.

Stal jsem spokojeným kapelníkem, skladatelem a aranžérem, který si v pohodlí domova mohl vymýšlet a vyrábět téměř cokoli.

Při vyřizování té dosti velké objednávky jsem měl příležitost k bližšímu seznámení s majitelem firmy panem Zdeňkem Voříškem. Slovo dalo slovo a vcelku rychle jsme se dohodli, že v jeho další připravované prodejně by mohla dělat šéfovou moje manželka Jitka.

Knihovnice se dvěma maturitami, absolventka hudební školy (klavír, zpěv) a baskytaristka několika kapel se do prodejny hudebnin a elektrických nástrojů náramně hodila. Dopadlo to výborně, s Jitkou na prodejnu nastoupil Honza Kirk Běhunek, špičkový kytarista a leader skupiny Seven. Se šéfem oba vycházeli velmi dobře.

Já tam docházel každý čtvrtek odpoledne a poskytoval jsem konzultace zájemcům o MIDI systémy. To nebylo jednoduché, zvláště když přišel muzikant z jihočeské dechovky a přinesl elektrický akordeon s návodem, který mu z angličtiny přeložila stará paní učitelka. KEYBOARD = KLÍČOVÁ PALUBA a podobně.

Ještě stále jsem ovšem hrál na piáno ve Váňově kabaretu. Ten se po různých peripetiích usídlil ve sklepě vily, kterou zbudoval kdysi Váňův otec.

S kabaretem začal spolupracovat Otta Tesař, konferenciér a herec na volné noze. Byl principálem profesionální skupiny Studio pod sítí, jež se hlavně zaměřovala na představení pro děti. S Ottou jsme pak tvořili inscenace s výraznou hudební složkou. Vzniklé hry dosáhly značného počtu repríz:

1. O. Tesař, K. Tampier: Kniha pohádek / 467x
2. V. Provazníková, O. Tesař: Pohádky naší babičky / 454x
3. K. Čapek: Velká pohádka doktorská / 60x
4. K. Tampier: Postel (komorní muzikál) / 51x
5. Š. Příhodová, K. Tampier: Čertice Bertice / 122x

V muzikálu POSTEL jsme používali halfplaybacky nebo i playbacky. Natáčelo se to všechno opět v osvědčeném studiu BEVOX.

Kousek tohoto díla se objevil i v pořadu České televize. Dovolil jsem si tehdy složit i parodii na diskotékové skladby v rádoby techno stylu. Nazpívaly, vlastně namluvily a nakřičely mi to mé milované dcery Zuzana a Vendula (zleva).

V té době začalo být v módě slovo husto. Co bylo úžasné, to bylo hustý, kde bylo veselo a divoko, tam bylo husto. Stvořil jsem tedy HUSTO.

V roce 1997 jsem dostal nabídku ke spolupráci i od původního divadla D111. Vznikla dvě představení s mou scénickou hudbou:

1. J. Hašek a kol.: V přežalostné této době...         ...parníkem z Prahy do Bratislavy
2. John Patrick: Kamarádi McLachlena

Pro Malé divadlo v Českých Budějovicích jsem dělal muziku ke hře: E. Kishon: Byl to skřivan...
a pro soukromou společnost Okýnko písničky do představení pro děti: Š. Příhodová: Nebojte se strašidel!

Vypadalo to tenkrát všechno zdánlivě dobře, ale Damoklův meč nad mou hudební kariérou se stále zřetelněji vznášel. Ještě jsme se vychloubali ve vysílání televize Prima, ale vidiny stálého působení v českokrumlovském městském divadle se po výměně jeho ředitele záhy rozplynuly. Peněz jsem měl stále méně, problémů více a více. V sezóně 1997/98 jsme s manželkou Jitkou nastoupili do tanečního orchestru VARIANT.

Po plesové sezóně toto těleso dokonce nahrálo několik demo snímků, můžete si pustit na ukázku skladbu Madison Avenue. Do další sezóny jsem už nenastoupil, nebavilo mě to a neměl jsem na to nervy. Bohužel jsem to řešil popíjením všelikého alkoholu.

Kromě spolupráce se Studiem pod sítí se mi také podařilo získat pár zakázek na hudbu k propagačním filmům. Stále se ovšem opakovaly situace pro tehdejší dobu typické:

1. objednávka, sliby
2. práce v šibeničním termínu
3. radost ze včasného odevzdání
4. nezaplacení
5. upomínání
6. urgence
7. konflikt a zoufalství

V posledním roce dvacátého století mne pak nečekalo nic pěkného. V dubnu rozvod, který mě připravil o manželku, kamarádku, baskytaristku a mámu tří dcer (naštěstí už dospělých), v dalších dvou měsících účast na křtu desky Nezmarů s Miki Ryvolou (moc jsme si tam spolu rozuměli)

a posledních pár představení, která jsem se Studiem pod sítí absolvoval jako zvukař.

Něco ještě v Čechách a pak tři bleskové výlety do Českých center v sousedních zemích:

A Studio pod sítí ukončilo činnost...

Končilo tisíciletí. Na popud Gity G., která dnes používá jméno Marie Gita Gabrielli, jsme udělali zoufalý pokus o novou kapelu. Vybral jsem několik písní z muzikálu Postel, něco z repertoáru bývalých Bobrů a Zřídla, něco ze šuplíku, něco jsme s Gitou složili. Hbitě jsme opět vtrhli do studia a vytvořili CD.

Ano, ten pán je opravdu Jirka Mach, člověk, který v Budějovicích hrál kdeco a s kdekým. Nahráli jsme to, smíchali, ale radost jsem z toho neměl.

Veřejně jsme to předvedli jenom několikrát, dokonce jsem si po delším čase troufl i zpívat.

Z jedné skladby jsem teď po devatenácti letech vytvořil pro představu video. Když se kumšt dělá na základě rozumových kalkulací, většinou to nefunguje, zbydou jenom