To jsou původní BOBŘI. Celou historii mé první kapely můžete nastudovat v novém okně ZDE.

Při fotografování jsem muzikanty požádal o křečovitý úsměv, abychom si tak trochu udělali srandu z většiny kolegů, kteří takovýto úsměv zpravidla používají. Sami vidíte, že to asi považovali za nedůstojné; šklebil se jenom banjista Pavel Kozák. A já, pochopitelně. Dnes už vím, že smysl pro humor má velmi malé procento lidí. A smysl pro můj styl legrácek skoro nikdo. Měl jsem se asi narodit v Anglii, dal bych se k Monty Pythons.

Důležitý zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se rozhodl k riskantním změnám. Rozchod s Pavlem Kozákem znamenal především ztrátu textaře a nutnost finančního vyrovnání, neboť jsme spolu financovali zvukovou aparaturu. Banjistu jsme už měli lepšího, Roman Procházka se zatím nudil u kytary. Hned vzápětí odešla zpěvačka Jana Vejvarová za hlasem svého srdce do skupiny Létavice a já jsem pozval na rande jinou, Jitku Tichovskou z konkurenční kapely Bakaláři. Poté, co se mi podařilo zahájit pravidelné pořady budějovického FOLK KLUBU (bóže, jak pitomý to název!), neměl jsem kapelu v provozuschopném stavu. Zjistil jsem, že nadále musím psát texty, zajistit místo ke zkoušení, vybírat a připravovat repertoár, alespoň trochu cvičit na kytaru a mandolinu a shánět „kšefty“. Mezitím jsem samozřejmě také chodil do zaměstnání, spolu se třemi elektroinženýry jsme tvořili Středisko lékařské techniky při oddělení nukleární mediciny v budějovickém špitálu. To bylo rizikové pracoviště, z čehož plynuly výhody: kratší pracovní doba, delší dovolená a větší plat. Pro muzikanta výhodné. Následující dva poněkud hektické roky vyvrcholily svatbou.

Zpěvačka by měla být partnerkou nebo manželkou kapelníka, jiné uspořádání většinou přináší problémy. Před radnicí mi Honza Matzner (fyzik, kolega z nemocnice a náš občasný konferenciér) předal svatební dar od mých vykutálených spolupracovníků: skleněného bažanta. Tenkrát jsem tu pomůcku nepotřeboval, dnes by se mi už hodila. Za zády se mi pošklebuje svědek Pavel Vejvara, tehdy ještě bobří kontrabasista.

Všechno vypadalo nadějně. Manželka Jitka s námi zpívala, na Portě ve Svitavách jsme měli u diváků velký úspěch s Písní šťastných výletníků, známou později jako KRUCI, NA MĚ KÁPLO!. O prázdninách jsem měl dost času na přemýšlení a dospěl jsem k názoru, že tehdejší personální obsazení má své limity a bude s tím časem nutné něco udělat. Jeden z původních tří otců-zakladatelů Zdeněk Vágner a můj přítel a spolužák ze strojní průmyslovky Pavel Vejvara brali účinkování v kapele jako nenáročný koníček, já jsem měl větší ambice. Po vcelku hanebném vystoupení na Okřídleném kole v Českých Velenicích jsem kapelu rozpustil a umrtvil. To se stalo 23. září 1974.

Pánové Procházka a Svoboda však nečinnost vydrželi jen krátce a tlačili na mě, abychom provedli oživovací pokusy. Uspořádali jsme tedy v rámci Folk klubu konkurz na kytaristu a basistu. Objevili jsme tak Vladimíra Šustera, což byl čirou náhodou syn dávného kamaráda mého otce. Jenom jsme ho museli donutit, aby nehrál na španělku, ale na jumbo s kovovými strunami a aby nedrnkal nehty, ale pořídil si prstýnky. Kupodivu to udělal. Basista se přihlásil jenom jeden, ale byl to naprostý zoufalec. Hrál pouze v G-dur na prázdných strunách: G-D-G-D-D-A-D-A. Když potřeboval mimořádně subdominantu, opřel si ukazováček levé ruky o hřebík (!), který měl zatlučený v hmatníku na správném místě, a radostně hrál C-G-C-G atd. Byli jsme s ním hotovi rychle. A má úžasná žena Jitka pravila, že se naučí na baskytaru. Udělala to. Tak jsem poznal, že daleko více záleží na vůli něčeho dosáhnout, než na době předchozí praxe. V lednu 1975 už jsme se nechali vyfotit v plné kráse.

Jitka si však hraní dlouho neužila. Brzo poté, co jsme se domluvili, že si na léto koupíme zájezd do Paříže, jsme totiž z neopatrnosti začali budovat základy kapely příští generace (prosinec 1975 Alena, září 1977 Vendula, leden 1979 Zuzana). Do Paříže jsem se podíval až za 37 let, ale už s jinou manželkou.

V roce 1977 jsme si zahráli s Michalem Tučným, bližší spolupráci jsem díky tomu navázal s Fešáky, dokonce pak Michal zpíval i můj text na píseň I wouldn't do it (hudba: Johnny McRae). Pojal jsem to zvukomalebně, jak bylo tehdy mým zvykem, hlavní slogan zněl Já půjdu dojit. Píseň zootechnika, který musí jít dělat i to, do čeho se mu nechce. Měl jsem tehdy několik zajímavých diskusí o srandě a legráckách s Petrem Novotným. Vysvětlil mi, jak se dělá humor pro široké publikum. Zbavil mě iluzí. Jeho názory jsem úplně nesdílel, ale o jejich pravdivosti jsem se později mnohokrát přesvědčil.

Někdy se nám život rodinný s hudebním trochu prolnul, dokladem jsou tyto fotografie z naší chaty: Zastavili se tam tehdy cestou na Fort Hazard pánové Bohouš Sýkora,

Wabi Ryvola,

a Miloslav Jakub Langer

Přivezl je autem Petr Benesch. Ten to fotil, proto na fotkách není, že. Zajímavé jsou tyto momentky:

Vlevo má matka, osoba mé hudební kariéře vůbec nefandící, vítá s pohostinným úsměvem na naší chatě Mildu Langera, dcera Alenka zvědavě přihlíží. Vpravo, kdo zná řeč těla, vidí mou nervozitu a otcův absolutní nezájem (nebo nesouhlas?).

Vznik další kapely a její podrobnější dějiny najdete popsány TADY, v novém okně.

Zde bych zdůraznil fakt, kterým se s odstupem času pyšním: jako kapelník jsem měl možnost spolupracovat se třemi špičkovými českými banjisty, byli to zleva:

• JAN KLOCPERK, co mistrně zvládal různé staré styly a přitom radostně nastudoval mé úpravy skladeb z jiných žánrů,
• JAROSLAV KRAUZ, který dokázal nejen zahrát jako Scruggs, ale byl ochoten se naučit i part v dodekafonickém systému, a konečně
• VOJTĚCH ZÍCHA, autor řady vlastních skladeb, jehož jsem přesvědčil, aby nastudoval i nejzběsilejší instrumentálku, kterou jsem našel ve škole hry na balalajku pro samouky.

Ve studiu Československého rozhlasu jsme nahrávali s Bobry i se Zřídlem díky vzácnému pochopení šéfa hudební redakce Miroslava Vaverky. Tady se chystá nahrávací frekvence našich kamarádů z České Lípy, Studia PF.

Budějovické studio bylo celkem slušně vybavené, mistři zvuku vstřícní. Režie tam je o patro výš, takže na „trestný poslech“ jsme museli běhat po schodech.

Nahrávalo se na osmistopý magnetofon Studer.

To bylo slušné, Beatles měli při nahrávání ve studiu Abbey Road jenom stroje čtyřstopé a osmistopý tam dostali až když měli seržanta Peppera hotového. To bylo ovšem o deset let dřív, než jsme točili my.

Ani osm stop není moc! Nejprve se vždy nahrál „základ“, ten se smíchal do dvou stop.

Pak nastoupili zpěváci a čarovalo se různě, aby se to na pás vešlo.

Když se při závěrečném míchání přišlo na to, že je v základu nějakého nástroje málo nebo moc, už se s tím nedalo nic dělat.

Začátkem roku 1982 jsem změnil zaměstnání. Vedení Domu kultury ROH, ve kterém jsem organizoval pořady Folk klubu už deset let, sledovalo mé aktivity; a když se odboráři rozhodli založit krajská metodická střediska, dostal jsem nabídku na místo šéfa. V nemocnici už mi v té době kvetla pšenka, o kterou jsem moc nestál. Po osmi letech tlaku jsem vstoupil do KSČ (nabídce se skutečně nedalo odolat), stal jsem se kádrovou rezervou na místo náměstka ředitele Krajského ústavu národního zdraví a bohužel jsem se ocitl i v hledáčku Státní bezpečnosti. A tak jsem nabídku odborářů přijal a učinil jsem tak zvaný „krok stranou“. Kancelář jsme měli v zákulisí Malé scény v bývalé šatně, kde jsme se kdysi s Bobry chystávali na vystoupení.

Podařilo se nám zorganizovat pár country bálů v odborářských kulturních domech, zapojoval jsem do pořadů karikaturisty Martenka a Kerlese a vymysleli jsme kombinovanou akci VANDROVÁNÍ, která umožnila tehdejším nadšencům z budějovického lokomotivního depa vyvenčit své parní krasavice.

Poprvé jsme vandrovali do Kájova.

Návštěvníci z krajského města byli přivítáni kájovskou honorací,

obecní policajt vybubnoval další program

a obecenstvo se v průvodu odebralo do kulturního domu.

Tam jsme dali příležitost Bobrům ke koncertu a hraní k tanci.

Se železničáři jsem měl vřelé vztahy.

V té době ale začal rozklad skupiny Zřídlo: Vojta nás tlačil do podivného repertoáru a já, tenkrát bohužel měkký a ústupný, jsem to nedokázal zvrátit. Se zbytky kapely jsme pak hráli v divadle. Nejprve v  D111, pak v divadelních souborech Eduarda Váni, které postupně všelijak měnily názvy; jejich historii najdete ZDE.

Eda psal texty, já jsem skládal hudbu.

Největšího počtu repríz dosáhl LEXIKON PRO ZAMILOVANÉ, což byla odvážná dramatizace původního textu Jiřího Suchého. Při schvalovacím řízení (tehdy samozřejmě nezbytném) popletená paní posuzovatelka napsala, že je znát rozdíl mezi špičkovými slovy písní (autor Váňa) a nižší úrovní ostatního textu (Jiří Suchý). Když jsme to hráli pohostinsky v Semaforu, přečetl náš principál onen posudek Jiřímu Suchému veřejně na jevišti.

Bavilo se publikum i pan Suchý, velký sukces to tehdy byl.

Celkem jsem tehdy složil hudbu do pěti her:

1. J. Suchý, E. Váňa: Lexikon pro zamilované / 1982 / hrálo se 101x
2. D. I. Fonvizin: Ať žije Paříž! (Brigadýr) / 1986 / 24x
3. E. Váňa: Lexikon chorob duševních / 1986 / 20x
4. E. Váňa: Předražený zajíc / 1987 / 12x
5. J. Suchý: Šest žen / 1990 / 17x

V září 1989 vznikla naše rodinná kapela Countryƒuga, podrobnosti o ní najdete TADY. Její vznik se náhodou hodil vedení Domu kultury, hledali něco kuriózního do programu kulturního výsadku do Berlína. Výsadek byl úspěšný, ale v další kariéře mi nepomohl. Přišla revoluce. Patnáctého ledna 1990 mě a mé dva podřízené přivolali na ředitelství Domu kultury a vysvětlili nám, že už od prvního vlastně neexistujeme; zápis z jednání přikládám pro smutné pobavení.

Stal jsem se nadbytečným, musel jsem podepsat žádost o rozvázání pracovního poměru.

Dostal jsem však nabídku od ředitele Okresního kulturního střediska, abych šel pracovat tam. Jak jsem později zjistil, udělal to proto, že chtěl provozovat soukromou živnost a potřeboval za sebe náhradu. Řediteloval jsem jenom do konce roku 1991, kdy OKS bylo zrušeno. Měl jsem tam ovšem k dispozici osobní počítač (!), který kdosi propašoval z Německa. Jeho první obsluhovatel však už OKS opustil, a tak jsem dychtivě skočil po šanci seznámit se s tím výdobytkem techniky, XT Schneider:

Stihl jsem ještě vyhovět žádosti dvou pánů, kteří jednoho dne vtrhli do mé luxusní pracovny. Byli to Antonín Kazil a Jiří Pomeje (otec zesnulého herce stejného jména). Pány jsem znal z dob svého působení na technickém odboru Krajského ústavu národního zdraví, pracovali tehdy na Krajském investorském útvaru a měli na starosti veškeré stavby, které jsme v nemocnici budovali. Přišli ke mně s návrhem na uspořádání prvních Hudebních slavností Emy Destinnové a ukecali mě. Katia Ricciarelli a Sherrill Milnes nakonec vystoupili, všechno dobře dopadlo. Dokonce pomník jsme odhalili.

Ale kdybych tehdy nenechal vykrvácet rozpočet OKS, asi by se to nekonalo. Stálo mě to řadu bezesných nocí.

A také mě tehdy odchytil Honza Plachetka při jedné návštěvě Prahy a udělal se mnou rozhovor pro knížku Dokud se zpívá - praktický průvodce po portovním parnasu (přehlídka pětatřiceti písničkářů).

Tu vydalo Západočeské nakladatelství v roce 1991. Ani po letech mi mé názory nepřipadají moc pitomé. A na epitaf jsem stále pyšný.

V té době jsme už s Countryƒugou natáčeli projekty s Kapitánem Kidem.

To mě trochu odvádělo od existenčních starostí. Ale ne moc.