Karel Tampier - logo
V rodinných
archivech
se najdou
ledajaké
zajímavosti!
Obsah:
Co bylo předtím
Dětství (1946-1964)
Studia (1964-1970)
Kapely (1970-1993)
Tápání (1994-2000)
Manažel (2000-2015)
Manažer (2016-????)
YouTube
Znamení Raka
KAPELY
To jsou původní BOBŘI. Celou historii mé první kapely můžete nastudovat v novém okně ZDE. Důležitý zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se rozhodl k riskantním změnám. Rozchod s Pavlem Kozákem znamenal především ztrátu textaře a nutnost finančního vyrovnání. Banjistu jsme už měli lepšího, Roman Procházka se zatím nudil u kytary. Hned vzápětí odešla zpěvačka a já jsem pozval na rande jednu ze zpěvaček konkurenční kapely Bakaláři. Poté, co se mi podařilo zahájit pravidelné pořady budějovického FOLK KLUBU (bóže, jak pitomý to název!), neměl jsem kapelu v provozuschopném stavu. Zjistil jsem, že nadále musím psát texty, zajistit místo ke zkoušení, vybírat a připravovat repertoár, alespoň trochu cvičit na kytaru a mandolinu a shánět „kšefty“. Mezitím jsem i chodil do zaměstnání, spolu se třemi elektroinženýry jsme tvořili Středisko lékařské techniky při oddělení nukleární mediciny v budějovickém špitále. To bylo rizikové pracoviště, z čehož plynuly výhody: kratší pracovní doba, delší dovolená a větší plat. Pro muzikanta příjemné. Následující dva poněkud hektické roky vyvrcholily svatbouJitkou Tichovskou. Před radnicí mi Honza Matzner (fyzik, kolega z nemocnice a náš občasný konferenciér) předal svatební dar od mých vykutálených spolupracovníků: skleněného bažanta. Tenkrát jsem tu pomůcku nepotřeboval, dnes by se mi hodila, kdybych ji za ta léta udržel ve svém vlastnictví. Za zády se mi pošklebuje svědek Pavel Vejvara, tehdy ještě bobří kontrabasista.
Všechno vypadalo nadějně. Manželka Jitka s námi zpívala, na Portě ve Svitavách jsme měli u diváků velký úspěch s Písní šťastných výletníků, známou později jako KRUCI, NA MĚ KÁPLO!. O prázdninách jsem měl dost času na přemýšlení a dospěl jsem k názoru, že tehdejší personální obsazení má své limity a bude s tím časem nutné něco udělat. Jeden z původních tří otců-zakladatelů Zdeněk Vágner a můj přítel a spolužák ze strojní průmyslovky Pavel Vejvara brali účinkování v kapele jako nenáročný koníček, já jsem měl patrně větší ambice. Po vcelku hanebném vystoupení na Okřídleném kole v Českých Velenicích jsem kapelu rozpustil a umrtvil. To se stalo 23. září 1974. Pánové Procházka a Svoboda však nečinnost vydrželi jen krátce a tlačili na mě, abychom provedli oživovací pokusy. Uspořádali jsme v rámci Folk klubu konkurz na kytaristu a basistu. Objevili jsme tak Vladimíra Šustera, což byl čirou náhodou syn dávného kamaráda mého otce. Jenom jsme ho museli donutit, aby nehrál na španělku, ale na jambo s kovovými strunami a aby nedrnkal nehty, ale pořídil si prstýnky. Udělal to. Basista se přihlásil jenom jeden, ale byl to naprostý zoufalec. Má úžasná žena Jitka pravila, že se naučí na baskytaru. Udělala to. Tak jsem poznal, že daleko více záleží na vůli něčeho dosáhnout, než na době předchozí praxe. V lednu 1975 už jsme se nechali vyfotit v plné kráse.
Jitka si hraní dlouho neužila. Brzo poté, co jsme se domluvili, že si na léto koupíme zájezd do Paříže, jsme totiž z neopatrnosti začali budovat základy kapely příští generace (prosinec 1975 Alena, září 1977 Vendula, leden 1979 Zuzana). Do Paříže jsem se podíval až za 37 let. V roce 1977 jsme si zahráli s Michalem Tučným, bližší spolupráci jsem díky tomu navázal s Fešáky, dokonce pak Michal zpíval i můj text na píseň I wouldn't do it (hudba: Johnny McRae). Pojal jsem to zvukomalebně, jak bylo tehdy mým zvykem, hlavní slogan zněl Já půjdu dojit. Píseň zootechnika, který musí jít dělat i to, do čeho se mu nechce. Měl jsem tehdy několik zajímavých diskusí s Petrem Novotným o humoru. Vysvětlil mi, jak se dělá humor pro široké publikum. Asi měl pravdu, ještě jsem se o tom měl později několikrát přesvědčit. Někdy se nám život rodinný s hudebním trochu prolnul, dokladem je tato fotografie. Má matka, osoba mé hudební kariéře vůbec nefandící, vítá na naší chatě Miloslava Jakuba Langera, dcera Alenka zvědavě přihlíží. Zastavili se tam tehdy cestou na Fort Hazard pánové Ryvola, Bohouš Sýkora a nashvillským tričkem oděný Milda. Přivezl je autem Petr Benesch. Ten to fotil, proto na fotkách není, že. Zajímavá je tato momentka: kdo zná řeč těla, vidí mou nervozitu a otcův absolutní nezájem (nebo nesouhlas?).
Vznik další kapely a její podrobnější dějiny najdete popsány TADY, v novém okně. Zde bych zdůraznil fakt, kterým se s odstupem času pyšním: jako kapelník jsem měl možnost spolupracovat se třemi špičkovými banjisty, byli to: Ve studiu Československého rozhlasu jsme nahrávali s Bobry i se Zřídlem díky vzácnému pochopení šéfa hudební redakce Miroslava Vaverky. Tady se chystá nahrávací frekvence našich kamarádů z České Lípy, Studia PF. Budějovické studio bylo celkem slušně vybavené, mistři zvuku vstřícní. Režie ja tam o patro výš, takže na „trestný poslech“ jsme nuseli běhat po schodech. Nahrávalo se na osmistopý magnetofon Studer. To bylo slušné, Beatles měli při nahrávání ve studiu Abbey Road jenom stroje čtyřstopé a osmistopý tam dostali až když byla deska hotová. To bylo ovšem o deset let dřív, než jsme točili my. Ani osm stop není moc! Nejprve se vždy nahrál „základ“, ten se smíchal do dvou stop. Pak nastoupili zpěváci a čarovalo se různě, aby se to na pás vešlo. Když se při závěrečném míchání přišlo na to, že je v základu nějakého nástroje málo nebo moc, už se s tím nedalo nic dělat.
Začátkem roku 1982 jsem změnil zaměstnání. Vedení Domu kultury ROH, ve kterém jsem organizoval pořady Folk klubu už deset let, sledovalo mé aktivity; a když se odboráři rozhodli založit krajská metodická střediska, dostal jsem nabídku na místo šéfa. V nemocnici už mi v té době kvetla pšenka, o kterou jsem moc nestál. Po osmi letech tlaku jsem vstoupil do KSČ (nabídce se nedalo odolat), stal jsem se kádrovou rezervou na místo náměstka ředitele Krajského ústavu národního zdraví a bohužel jsem se ocitl i v hledáčku Státní bezpečnosti. Nabídku odborářů jsem přijal a učinil jsem krok stranou. Kancelář jsme měli v zákulisí Malé scény v bývalé šatně, kde jsme se kdysi s Bobry chystávali na vystoupení. Podařilo se nám zorganizovat pár country bálů v odborářských kulturních domech, zapojoval jsem do pořadů karikaturisty Martenka a Kerlese a vymysleli jsme kombinovanou akci VANDROVÁNÍ, která umožnila tehdejším nadšencům z budějovického lokomotivního depa vyvenčit své parní krasavice. Poprvé jsme vandrovali do Kájova. Návštěvníci z krajského města byli přivítáni kájovskou honorací, obecní policajt vyhlásil další program a obecenstvo se v průvodu odebralo do kulturního domu. Tam jsme dali příležitost Bobrům ke koncertu a hraní k tanci. Se železničáři jsem měl vřelé vztahy. V té době ale začal rozklad skupiny Zřídlo: Vojta nás tlačil do podivného rertoáru a já, měkký a ústupný, jsem to nedokázal zvrátit. Se zbytky kapely jsme pak hráli v divadle. Nejprve v  D111, pak v divadelních souborech Eduarda Váni, které postupně všelijak měnily názvy; jejich historii najdete ZDE. Eda psal texty, já jsem skládal hudbu. Největšího počtu repríz dosáhl LEXIKON PRO ZAMILOVANÉ, což byla odvážná dramatizace původního textu Jiřího Suchého. Při schvalovacím řízení (tehdy samozřejmě nezbytném) popletená paní posuzovatelka napsala, že je znát rozdíl mezi špičkovými slovy písní a nižší úrovní ostatního textu. Když jsme to hráli pohostinsky v Semaforu, přečetl náš principál onen posudek Jiřímu Suchému veřejně na jevišti. Bavilo se publikum i pan Suchý. Velký úspěch jsme měli. Celkem jsem tehdy složil hudbu do pěti her:
  1. J. Suchý, E. Váňa: Lexikon pro zamilované / 1982 / 101x
  2. D. I. Fonvizin: Ať žije Paříž! (Brigadýr) / 1986 / 24x
  3. E. Váňa: Lexikon chorob duševních / 1986 / 20x
  4. E. Váňa: Předražený zajíc / 1987 / 12x
  5. J. Suchý: Šest žen / 1990 / 17x
V září 1989 vznikla naše rodinná kapela Countryƒuga, podrobnosti o ní najdete TU. Její vznik se náhodou hodil vedení Domu kultury, hledali něco kuriózního do programu kulturního výsadku do Berlína. Výsadek byl úspěšný, ale v další kariéře mi nepomohl. Přišla revoluce. Patnáctého ledna 1990 mě a mé dva podřízené přivolali na ředitelství Domu kultury a vysvětlili nám, že už od prvního vlastně neexistujeme; zápis z jednání přikládám pro smutné pobavení. Stal jsem se nadbytečným, musel jsem podepsat žádost o rozvázání pracovního poměru. Dostal jsem však nabídku od ředitele Okresního kulturního střediska, abych šel pracovat tam. Jak jsem později zjistil, udělal to proto, že chtěl odejít a potřeboval za sebe náhradu. Řediteloval jsem jenom do konce roku 1991, Okresní kulturní středisko bylo zrušeno. Stihl jsem ale ještě vyhovět žádosti dvou pánů, kteří jednoho dne vtrhli do mé luxusní pracovny: Antonín Kazil a Jiří Pomeje (otec dnes velmi známého herce). Pány jsem znal z dob svého působení na technickém odboru Krajského ústavu národního zdraví, pracovali tehdy na Krajském investorském útvaru a měli na starosti veškeré stavby, které jsme v nemocnici budovali. Přišli ke mně s návrhem na uspořádání prvních Hudebních slavností Emy Destinnové a ukecali mě. Katia Ricciarelli a Sherrill Milnes nakonec vystoupili, všechno dobře dopadlo. Ale kdybych tehdy na tom nenechal vykrvácet rozpočet OKS, asi by se to nekonalo. Stálo mě to řadu bezesných nocí.
V té době jsme s Countryƒugou natáčeli projekty s Kapitánem Kidem, což mě hezky odvádělo od existenčních starostí.
1970 – 1993
Hurá, máme kapelu!

Zkraje bezradnost,
pak „legragrass“,
trochu recese,
nato folk a „umění“
a nakonec
tyjátr.

inicily