To je Věra Klásková, tehdy vlastně ještě Pourová, na hradě Bezdězu (-děze, -dězi, všechno je správně) v září 2000. Podrobnější historii mého vztahu k této dámě naleznete v novém okně ZDE. Když jsem tehdy v končícím létě vyrazil na její pozvání do České Lípy, byl jsem v těžké životní situaci, docházely mi peníze, neměl jsem práci. Věra mi představila svého tříletého synka, šli jsme s ním i na procházku, v sobotu nás pak její manžel Ota odvezl pod bezdězský kopec a posléze nás zanechal na hradě, kde parta kamarádů slavila úspěšné zakončení výstavy fotek Richarda Homoly. Věra jim zpívala a já prožíval jeden ze svých vrcholných a zlomových hudebních zážitků.

Po návratu do Budějovic jsem ještě párkrát účinkoval ve Váňově kabaretu, ale všechno už bylo jinak. Díky spolužákovi z průmyslovky jsem sehnal zajímavé zaměstnání ve firmě, která poskytovala služby dodavatelům elektrické energie. Hačal jsem u počítače, kreslil sítě vysokého napětí a zadával data do programů na dálkové ovládání úsekových odpojovačů a rozvoden.

Zbavil jsem se existenčních starostí a mohl jsem se ve volném čase věnovat přípravě prvního cédéčka s Věrou. Díky předchozím zkušenostem s počítači jsem se ve firmě EGC zapracoval rychle. Byl jsem zvyklý učit se ovládat různé nové počítačové programy; znal jsem anglickou PC-hantýrku. Zjara už měla Věra repertoár postavený, povedlo se mi ji vtlačit do programu v amfiteátru budějovického výstaviště prostřednictvím Jirky Weissera, který tam exhiboval se Schovankami. Po úspěšné premiéře na velkém jevišti pod širým nebem jsme srdečně pohovořili s Aničkou Roytovou a Zdeňkem Schwagerem o plánech na hvězdnou kariéru v oblasti interpretace irských balad.

Myšlenka, že se to podaří prostřednictvím účinkování na PORTĚ, se však ukázala být nereálná. I když jsem tam v té době sedával v porotě.

Věra zpívala ve finále autorské soutěže, jejím výkonem a naší písničkou byli všichni nadšeni. Ovšem já jsem se zasedání poroty při hodnocení autorské soutěže neúčastnil, abych nebyl ve střetu zájmů. Byl jsem totiž blbec, který si myslel, že kamarádi muzikanti nelžou a nedělají podrazy. Před jednáním mi několik porotců gratulovalo předem, po jednání se mi vyhýbali a o Věře už nikdo nic neřekl, jako by tam nebyla. Došlo mi, že to na Portě fungovalo stejně, jako jsem to znal z Kociánovy houslové soutěže a podobných akcí.

Jeden můj předchozí kontakt ovšem vyšel krásně: Láďa Kučera, zvaný Huberťák ochotně postavil tolik potřebnou pořádnou kytaru (udělal jich později pro Věru a jejího syna ještě několik).

Některá místa mají v lidském životě zvláštní funkci. Člověk se v nich ocitá opakovaně, v různém věku a z úplně různých důvodů. Mně se takhle pletl do cesty Římov. Poprvé jsem tam byl na výletě s oddílem z pionýrského tábora, pak jsem kousek odsud týden tábořil se spolužačkou. Obec Lahuť, kde jsme trávili týden na chalupě u Honzy Bicana společně s manželi Zíchovými, když se nahrávalo elpíčko Hoboes, je také blízko. A ocitl jsem se tam zase v srpnu 2001 na vernisáži výstavy kresleného humoru Slávy Martenka.

Na fotce jsou zleva: dlouholetý starosta Římova Vladimír Koupal, Sláva Martenek, Saša Kubovec, světoznámý pilot-akrobat na bezmotorovém letadle a balonista, Marie Gita Gabrielli a má maličkost). S panem starostou jsme našli společnou řeč a v dalších letech se nám podařilo několikrát Věře Kláskové zorganizovat letní koncert v ambitech místního poutního kostela. Jezdili na něj návštěvníci z Budějovic i chataři z okolí. Jednou jsem celý koncert nahrál, jednu z písní - She Moved Through The Fair - si můžete poslechnout, později jsem ji zpracoval jako videoklip. V záznamu je slyšet i odbíjení hodin na kostelní věži.

Spolupráce s Věrou mi přinášela velkou radost. Rok po akci na Bezdězu jsem opět bušil při mejdanu u Pourů do piána.

V roce 2002 jsme podnikli další neúspěšný útok na PORTU a prožili společně následky povodní v Českém Krumlově

a v Písku.

Více o tom najdete ZDE.

Změny v mém životě pokračovaly. Přestěhovav se do samostatného bytu získal jsem klidné pracoviště pro hudební aktivity. Bylo mi šestapadesát, krize středního věku už pomalu odeznívala. Přes den jsem bušil do klávesnice ve firmě pod plakátem na divadelní představení, ve kterém hrála dcera Vendula,

večery jsem trávil u dalšího počítače doma.

Věře jsem udělal webové stránky, stále častěji jsem se ocital v roli manažera a také jsem plnil roli dálkového redaktora jejích čerstvě přeložených textů. Dokonce jsem zapojil i jednoho kolegu z práce, leteckého fanouška, když pracovala na překladu válečného deníku německého výsadkáře. Potkaly ji ovšem také změny v osobním životě, v roce 2003 se rozvedla, vrátila se ke svému původnímu příjmení Klásková a zabydlela se sama se synem Ondrou. Prožíval jsem velmi šťastné období. Díky Věře jsem se seznámil s řadou zajímavých lidí. Na křest cédéčka přišel její korepetitor z konzervatoře, klavírista Milan Dvořák a já si tak mohl poklábosit s autorem jazzových klavírních transkripcí, které jsem se kdysi snažil zoufale nastudovat.

Později jsme dokonce spolupracovali na nahrávce pěti písniček Jaroslava Ježka. Věra zpívala,

Milan ji doprovázel,

já režíroval a Petr Benesch nabíral, mixoval, masteroval. Studio měl v bytě, zvuková režie byla v kuchyni.

Někdy bylo obtížné odlišit šum v nahrávce od praskotu oleje, na kterém se smažily řízky. Radostná práce, dobré výsledky.

Poznal jsem i Pavlu Kapitánovou, byli jsme ji navštívit,

její dcerku Marušku jsem si směl vyfotit.

Pavla a Věra byly spolužačky a kamarádky na konzervatoři, později se vídaly jen občas: Pavla se naplno věnovala muzice, Věra vychovávala syna Ondru. Když jsem fotil mrňavou Marušku, bylo Ondrovi už skoro deset. Všechny úvahy o nějaké hudební spolupráci vzaly tragicky za své přesně za deset měsíců, když Pavla zahynula při autonehodě.

Po vystoupení na Kloboukové zahradní slavnosti v Praze jsme se potkali s velvyslancem Irska, J. E. Donalem Hamillem.

Věra mu věnovala své cédéčko a v mé šílené hlavě začal klíčit plán na uspořádání festivalu irské kultury v Budějovicích. Ten se nakonec v následujícím roce uskutečnil, viz ZDE. Stálo mě to hodně nervů a bohužel také hodně peněz.

Uprostřed léta 2008 jsem odešel do důchodu. Začal jsem paní Kláskové dělat manažera na plný úvazek. Dokázal jsem jí posloužit i jako stojan na mikrofon.

V dubnu jsme se dokonce vzali (!).

Začal jsem se pak představovat jako Věřin MANAŽEL. Její syn Ondra zdědil muzikantské geny, naučil se sám na kytaru a začal s matkou i koncertovat. CD Angels On Your Guard už jsem produkoval jako jeho n-otec (pro méně chápavé: n značí nevlastní). Při míchačkách ve studiu BEVOX panovala rodinná pohoda.

V oněch šťastných letech jsme podnikli řadu spanilých jízd do cizích zemí. Z každé jsem vyrobil zvláštní reportáž. Jako předkrm jsme si dali ŠVÉDSKO už v roce 2005. Věru tam pozvala její sestřenice tamo žijící. Vždycky jsme se v cizině snažili ulovit nějaký zvláštní zážitek, pokud možno hudební. Švédové nám předvedli zvláštní Muzeum hudby, hraček a automobilů (ta kombinace!) v Hjotsjö.

Další výlet byl pro mne poněkud šokující: Dědeček Klásek, když viděl Ondrův zájem o country music, daroval mu pod stromeček v roce 2010 výlet do NASHVILLE. Zaplatil nám letenky, takže jsme se ocitli poněkud nečekaně tam, kam jsem se dávno toužil podívat.

A ještě v témže roce jsme jeli pro změnu tam, kam se chtěla dávno podívat Věra, to jsme měli naplánováno už dávno předem.

IRSKO je vděčná země pro fotografy. V roce 2012 následovala FRANCIE.

Tam nás pozvala Věřina kamarádka, která provozuje v burgundském Auxerre zvláštní činnost: prostřednictvím Skypu dává Francouzům hodiny češtiny a Čechům hodiny francouzštiny. Je velmi půvabné, když klientem je český námořník, který se právě plaví v Tichém oceánu. Má hodinu večer, když má volno, ale učitelka si musí přivstat. Dojeli jsme se podívat do Paříže a nenechali si ujít představení v Moulin Rouge. Muzika i tance perfektní. Na přelomu září a října se koná kulturní festival v Clifdenu, takže opět IRSKO, veselo v Connemaře.

Fotil jsem stále zběsileji a ze získaného materiálu jsme pak s Věrou vytvořili první pásmo písní a obrázků pro děti

i pro dospělé.

Věra zpívá, já kecám a promítám, o pauze prodávám cédéčka.

Třináctka je prý nešťastné číslo. I když si to nemyslím, musím přiznat, že v roce 2013 se začalo něco kazit. V květnu jsme strávili týden u Dunaje ve vinařském kraji Wachau. RAKOUSKO je krásná země, slyšeli jsme tam také zvláštní hudební výkony,

ale prožívali jsme stále častěji drobná nedorozumění. Velký věkový rozdíl, který nám do té doby nevadil, se začal projevovat. V srpnu se pak konal útok na SEVERNÍ IRSKO. Mužstvo bylo ve stejné sestavě jako při prvním výjezdu před dvěma lety, ale ponorková nemoc se hlásila nějak častěji. Z muzikantského hlediska bylo zajímavé, že jsme pobývali ve městě Armagh zrovna v čase, kdy tam probíhaly pěvecké kurzy. Využili jsme šanci slyšet v katolické katedrále vynikající anglické pěvecké těleso Stile Antico.

Rok 2014 mi přinesl několik výrazných hudebních zážitků. Na novoborských sklářských slavnostech jsem poprvé slyšel naživo kapelu Brass Band z Rakovníka a žasl jsem. Více o nich najdete ZDE.

V červenci jsme navštívili SKOTSKO.

Některé momenty se daly očekávat, jako třeba dudák hned na hranicích, některé byly překvapivé: nadzvukový Concorde v leteckém muzeu

nebo královna, která kolem prosvištěla na ulici před hradem v Edinburku.

Na zpáteční cestě jsem ještě využil skotské exteriéry k pořízení reklamních fotografií úžasného kytaristy Andyho Allana Poura.

Rok 2014 měl podle plánu vyvrcholit ve Frauenkirche, nádherném obnoveném kostele v Drážďanech. Koncert světově proslulých The King′s Singers nás ale zklamal, neboť předváděli celý večer pouze renesanční hudbu. Zpívali nádherně, ale po půl hodině to byla strašná nuda.

Na další dva roky raději zapomenout. V létě jsme navštívili s Věrou a Ondrou dlouho předem naplánovaný WALES v situaci, kdy mě čekalo stěhování a rozvod. V obavách z věcí příštích jsem postupně zvyšoval dávky svých oblíbených léků: irských a skotských whiskey a whisky. Začal jsem chlastat první ligu. Tak si na závěr této etapy dejme jenom malou fotovzpomínku na jeden velšský kostelík.